Miláčku jdu spát. Dobrou noc, tak zítra ráno. Než si lehnu, nastavím si budík na 7 ráno. Lehnu a za 5 minut usnu. Probudím se a mám stále zavřené oči, chci se podívat na budík, kolik je hodin. Nic necítím, otevřu oči a všude bílá mlha. Vstanu z postele a mám na sobě pořad pyžamo. Podivám se před sebe a vidím velkou ceduli s nápisem Silent Hill. V duchu si říkám Silent Hill to je asi nějaké město nebo vesnice. Nevím, nikdy jsem tu nebyl a ani jsem o tomto místě neslyšel a najednou si vzpomenu. Na co to myslím, to je určitě jenom sen. Zkusím se probudit, použiji starý trik. Vezmu ruku a chytím se za prsty, zatahám a cítím to, tak to asi sen nebude. Co já tady vlastně dělám? Jak jsem se sem dostal, všude mlha nic není vidět, a když se otočím, tak je za mnou zeď, cesta zpět nevede, jen do Silent Hillu.
Vydám se tedy cestou do Silent Hillu. Už jsem ve městě? Ano. Vidím mapu města, jdu se podívat, jak to tu vypadá, abych se trošku zorientoval. Prohlednu si mapu. První co musím udělat je najit obchod s oblečením, přece tu nebudu běhat jen v pyžamu. Vidím na mapě, že se nachází v ulici Wilsonowe. Chci si vzít mapu sebou, ale nejde to. Tu cestu ale zvládnu v pohodě, protože je pořad rovně. Vydám se tedy po ní, pomalu, nejdu rychlým krokem. Už jsem skoro tam. Jdu ke vchodu, ale před ním vidím krev a to hodně krve. Podívám se do zadu, mám špatný pocit. V té krvi něco je. Je to zbraň, beretta 9mm. Jdu opatrně k ní, pomalu ji zvedám, když ji zvednu, zlomí se v půlce. Jako by byla něčím překousnutá, pořad držím v ruce půlku se zásobníkem, když se podivám na spoušť, uvidím něčí prst. Ježíši, to je prst nějakého člověka, pustím pistoli. Musím se trošku uklidnit, jit od pistole dál. Musím se vydýchat. „Cco ttto bbylo?!“ Nejsem na tom psychicky moc dobře, když vidím kkrev a navíc ten prst, to mně taky moc nepomáhá. Ještě k tomu tu nikdo asi není a to ticho je taky pěkně nepříjemné. Jdu k obchodu, dveře nejsou zamčené, už jsem uvnitř. Všude tma, ale trochu vidět přeci jen jde. Vypadá to tu, jako by zde nikdo nebyl dobrých 30 let. Móda je ze 70 let. Jdu se porozhlédnout, co si vezmu na sebe. Vidím džiny, tričko s krátkým rukávem, mikinu s hvězdami, trenky a ještě nějaké ponožky. Dále zde vidím i kabinky, jdu se převléct, po 5 minutách jsem převlečený, ale když chci vyjit z kabinky. Zaslechnu, jak se něco pohne mezi regály s oblečením. Zůstávám raději v kabince, se zatajeným dechem. Pořád se to přibližuje ke kabinkám, jako by si to šlo přímo pro mě. Zamknu kabinku a už nic neslyším. Najednou něco začne bouchat na dveře kabinky. Dveře se po chvíli rozrazí. Vidím nestvůru, která připomíná dětskou hlavu, ale ty zuby, ostré jak nože a po celém těle jí prosakuje hnis. A co je nejhorší? Dívá se na mě. Ale ne jen ona, z jejího malého bříška mě sleduje další příšera, nevím co to je, radši se na to místo nedívám. Nečekám, až ke mně dojde, prosmýknu se mezi ní a kouskem prostoru, který v kabince nechala, prostě musím utéct, mám strach. Utíkám přímo k východu, už jsem skoro u dveří. Super! Ale nestvůře se mě ještě podaří škrábnout do nohy, otočím se a vidím v jejím břiše jak jí něčí prst, asi toho chudáka, který nedobrovolně nechal před obchodem svojí zbraň i s prstem v tratolišti krve.
Vyběhnu z obchodu a zabouchnu za sebou dveře, nevím kam mam jít, všude je mlha. Už vím, půjdu do kostela, tam bych mohl být v bezpečí před zrůdami. Určitě jich je víc. Hledám v mlze mapu města. Jsem u obchodu s jídlem.
„Mapa!“ vykřiknu a jdu k ní. Podívám se, kde je kostel, musím jit do Sagansovi ulice, pořad rovně a pak zabočit do leva. Vydám se cestou ke kostelu. Když jdu mlhou, slyším zvláštní zvuky. Už jsem před kostelem. Vcházím dovnitř a zavírám za sebou dveře. Vidím před sebou modlící se postavu. Osoba se otočí. Je to člověk, usměju se a v duchu si řeknu hurá, konečně nějaký přešivší. Osoba, kněz promluví: „Co vás přivádí do domu páně?“
„Doufal jsem, že mě kostel ochrání před nestvůrami, které jsou venku.“
„Omlouvám se, zapomněl jsem se představit, jsem Jan Golinsky,“ říká kněz, „a vy?“ Teď se zamyslím.
