MALEC FANFICTION: Warlock

1: Trocha alkoholu neuškodí

Kapky deště padaly do jeho havraních vlasů, zatímco se snažil do nejrychleji dostat na onu ulici s oním bytem, v němž bydlel onen čaroděj, za kterým měl právě teď namířeno. Možná bylo jeho rozhodnutí zbrklé, ale on potřeboval uniknout před momentálním okolním světem. S každou další událostí měl pocit, že sem nijak nezapadá. Rozhlédl se kolem sebe. Všude byli civilové, ani jeden z nich neměl Zrak, čili se ještě ke všemu cítil jako duch. Skrytý pod runou neviditelnosti prošel dalších pár ulic, lidé kolem něj se už rychle ubírali do svých domovů s deštníky nad hlavou. On deštník neměl. Ať už chce nebo ne, cítil by se nadmíru směšně. Lovec stínů a deštník? Ne, vždyť on těch pár kapek přežije.

Ještě pár kroků než zaklepal na dveře od jeho bytu. Chvíli čekal naprosto cizí osobu, ale kupodivu otevřel sám nejvyšší brooklynský čaroděj.

"Alexandře," ozval se tichý melodický hlas a Alek na své tváři vykouzlil malý, naprosto nenucený, úsměv. Prohlédl si čaroděje od hlavy až k patě. "Měli jsme se přeci sejít až zítra," upozornil ho čaroděj klidným vlídným hlasem. Pravda, pomyslel si Alek. Zítra měli schůzku. Schůzku, jako opravdovou schůzku. Jinými slovy, zítra měli mít rande.

"Omlouvám se, jestli ruším. Jenom jsem se chtěl na chvilku stavit."

Kočičí oči zvědavě zkoumaly Lovce stínů, ten na pár vteřin sklopil hlavu. Z nějakého důvodu už z něj spadly veškeré problémy a objevila se ta jistá ostýchavost, snad dokonce stydlivost, kterou právě teď, v tento moment, pociťoval. Přeci jenom - tak nedočkavě se zde objevil... Kdo ví, co probíhalo v hlavě čaroděje.

"Pojď dál." Čaroděj pokrčil rameny a dveře před ním doširoka otevřel. Jakmile se kolem jeho těla prodralo tělo Lovce stínů, zatvářil se na kysele. Voda kapala z jeho vlasů, z jeho šatů. "Není kapuce přirozenou součástí vašeho oděvu?" Musel se zeptat. Třeba se tak při další návštěvě vyhne potopě v jeho předsíni.

"V tu chvíli mi... Byl déšť příjemný." Zareagoval Alek.

"Byl bych ti nabídl teplou sprchu... Ta by byla dle všeho lepší, příště si to lépe promysli a nejednej tak neuváženě," pokáral ho čaroděj jemným hlasem. Alek jenom přikývl.

Bylo to zvláštní. Kdyby mu to řekl kdokoliv jiný, nevzal by to v takovém klidu, udělal by z toho daleko větší věc. Nejspíš by všem ostatním vyčetl, že je to jeho život a tím pádem to není jejich věc. Ale Magnusovo slovo pro něj bylo platným, ani ho nenapadlo jakkoliv odporovat.

Teprve teď si dovolil čaroděje lépe prozkoumat. Jeho vlasy byly jako obvykle vyčesány směrem nahoru a nešlo si nevšimnout zářivého modrého pramenu, jež ladil se třpytkami kolem očí a lakem na nehty. Lak však byl v odstínu námořnické modři, čili byl krapet tmavší. Modrou barvou se pyšnilo i jeho triko, nad kterým se Alek pozastavil. Přišlo mu až moc obyčejné, vzhledem k okolnostem... Celkově teď Magnus vypadal mnohem víc domácky než kdy dřív. Zřejmě už neočekával žádnou návštěvu.

"Nesedej si na tu pohovku," rychle ho upozornil. Alek si skousl ret.

"Ale než to uschne,..." začal, ovšem čaroděj přešel těch pár kroků k němu a přiložil mu ukazováček na ústa.

"Neplánuji čekat a bohužel, teď večer, už se ani neplánuji namáhat... Čili ti půjdeme něco najít do mé skříně. V tomto tě tu nenechám. Dělám to jak pro svůj nábytek, tak pro tvé zdraví, Nefilim," vysvětlil mu a už byl k němu otočený zády, chystajíc se vykročit směrem do šatníku. Alek mu byl v patách.

Lovec stínů se nestačil divit. Šatník tohoto čaroděje byl o něco větší než jeho vlastní pokoj v Institutu. Ale byla to skoro až pastva pro oči. Všude to zářilo nejrůznějšími barvami, jeho pohled stačil prozkoumat hned několik na oko rozdílných látek a pohled mu na okamžik sjel i na velký stůl s různými věcmi pro make-up, kterým on ani trochu nerozuměl. Musel si vzpomenout na svou sestru... Izzy by si tohle místo jistojistě oblíbila.

Pohledem přecházel po čarodějově těle, které se právě teď sklánělo nad jedním z mnoha šuplíků. Alekovy oči sklouzly od ramen přes páteř až k hýždím, které stály za pohled i skrz černou látku volných kalhot. Musel mírně zatřepat hlavou a na minutku bradu sklonit s pokusem o schování mírně načervenalých tváří.

Podivil se nad čarodějovým úsměvem. Nemohl přeci vidět jeho pohled, tak čemu se, do háje, smál? "Zkus si tohle, dle všeho by ti to mělo být."

Převzal si tedy vybrané oblečení a na chvíli se k čaroději otočil zády, chystajíc se na převléknutí. Vše si pečlivě vysvlékl, kromě spodního prádla, samozřejmě. Magnus místnosti neopustil. Potichu se přemístil ke dveřím, o jejichž rám se pohodlně opřel a sledoval Alexandra. Tohle je teprve pastva pro oči, pomyslel si. Jak by taky ne, Alekovo tělo bylo více než úctyhodné. Skvěle se naň koukalo, čaroděj dokonce v určité chvíli ucítil potřebu se dotknout jeho holých ramen či jen tak jemně přejet nehty po jeho zádech... Zarýt je do jeho kůže a vytvořit mu tak slabé otevřené ranky. Označkovat si tohohle mladého Lovce stínů, aby všichni kolem věděli, že patří jen a jen čaroději. A že se o něj ani v nejmenším nemíní dělit. U anděla, jak se do něj mohl tak nekontrolovaně zamilovat? Byl přeci hned o několik století starší a přesto se choval jako náctiletý... Ale nemohl si pomoct. Ne v Alekově případě.

Vše padlo jako ulité. Magnus se však ani nedonutil otočit či konečně odejít z místnosti. Držel si svou stálou pozici a obdivoval Aleka, který se na něj momentálně koukal trochu... Jak to říct? Vyděšeně.

"Stál jsi tu celou dobu?" Vyhrkl ze sebe trochu rychleji, než měl v plánu. Myšlenka, kterou nešlo udržet.

"Měl jsem odejít?"

"Možná by to bylo... Lepší." Méně divné.

"Nemáš se přeci za co stydět, ve skutečnosti jsem velmi potěšen tím, co jsem viděl."

Alek zrudl. Jeho tváře za tu malou chvilku vystřídaly snad hned devět odstínů červené. "Uhm, díky... Asi," vydral ze sebe, než se odhodlal udělat malý krůček k němu. Magnus se potichu zasmál a rychlými kroky se vrátil zpět do obývacího pokoje.
Lovec ho následoval.

Za malou chvíli už seděl na pohovce a vyhlížel Magnuse, který se k němu nebezpečně přibližoval s dvěma sklenkami v ruce.

"Trocha alkoholu nikomu neuškodí, Alexandře."

Líbilo se mu, jak ho oslovuje. Byl jediný, kdo mu říkal celým jménem a u koho mu to nevadilo. Dokázal si s tím tak pohrát, že už to nebylo jen obyčejné slovo, nýbrž jeho skutečné jméno. Mnohdy tomu dokonce přidal i naprosto jiný podtón. Někdy to bylo přehnaně sladké, jindy to nabíralo směru, při kterém se mu rozhořely tváře.

Magnus k němu natáhl sklenku, beze slov si ťukli a přišla úplně první otázka.

"Tak povídej, co tě k mně skutečně přivádí?"

// • Upozorňuji, že zatím neprošlo korekcí, dopředu se tedy omlouvám za případné chyby, co by vám narušily příjemnou četbu. ^^
Snad se vám ale tato první kapitola líbí, já jsem s ní vcelku spokojená, co na to říkáte vy? :3 :D