MALEC FANFICTION: Warlock

7: Něco, co si nedokáže vysvětlit

Alek byl zvláštní. 

Ne tím, jak vystupoval nebo snad tím, jak vypadal. Byl zvláštní díky tomu, jak si jen pár pohledy dokázal získat zkušeného muže. Jak ho svým roztomilým úsměvem dostával do kolen. Jak si proboural zdi k někomu, kdo si myslel, že pro něj láska už dávno neexistuje. 

Moc dobře si pamatoval na ten den, kdy se jejich pohledy setkali poprvé. V tu chvíli seděl ve svém křesle a sledoval průběh jeho vlastní akce, kam se omylem zatoulalo pár Lovců stínů. Sledoval, jak se kolem něj míhají podsvěťané a přitom se nechal rozmazlovat doteky krásných žen i mužů. Pak se ale do jeho zorného pole dostal někdo daleko krásnější než ti všichni ostatní tady. Někdo, kdo si ho získal úplně vším. 

Zamiloval se. 

Jako malý klučina, co nedokáže ovládat své city. Zároveň nechápal, jak se to stalo. Po odchodu jeho životní lásky, Camille, se stal chladným pro tento svět. Nenáviděl ji za to, co mu provedla, zároveň jí však byl z celého srdce vděčný. Naučila ho totiž, že láska ani nic podobného už není pro něj. A nikdy nebylo. 

Naučila ho, že si lásku nezaslouží a že ji mít ani nemůže. Nebyl stvořený pro to, aby miloval. Nebyl stvořený pro žádné city, tak jak se to všechno mohlo tak pokazit?!

Teď se cítil naprosto neschopně. Na dně, nedokázal to ovládat a nemohl s tím nic dělat. Nad vodou ho drželo snad jen to, že cítil určitou opětovanost z Alekovy strany, ale všechno ostatní ho drtivě sráželo k chladné zemi. Byl v tom namočený jako kotě v mléku... 

Sic by se dalo říci, že je to oboustranné, jsou tu problémy. Pochyby, nejistota. Je tu takové to nevinné ale za každou větou. Ale se kterým nemůže nic dělat. 

Všechno to záviselo na Alekovi. Bylo to jen jeho rozhodnutí, zda se vším vyjít na povrch a vzít za pačesy šanci, která mu byla nabídnuta. Kterou má na dosah ruky. 

Nechtěl nic jiného než jeho. 

Chtěl cítit jeho vůni, horkost jeho kůže, chtěl vidět jeho červenající se tváře, jeho nahé tělo, chtěl slyšet, jak šeptá jeho jméno hlasem, v němž je úplně všechno. Chtěl mu být nejblíž, jak jen to jde. Chtěl mu být oporou, láskou a zároveň něčím, pro co neexistuje žádné slovo. Chtěl mu být vším.

Při myšlence na něj sevřel v pěstích saténovou tmavě modrou látku, co pokrývala jeho postel. Seděl zády opřený o opěradlo a jeho, nyní odlíčené oči bez třpytu a veškeré té okolní extravagantnosti, byly zavřené. Nepropouštěly sebemenší kus světla, před sebou viděl jen jeho tvář a to, jak se jeho ústa kroutila v úsměvu. Sám pro sebe se usmál. 

Najednou stranu to bylo úžasné. Bylo krásné mít k někomu takový vztah, vtáhnout někoho nového do svého života a odmítnout ho pustit. Zdálo se, že je mlaďoučký Lovec kotvou, co ho ze všech svých sil drží a jediným jeho přáním bylo, ať už ho nikdy nepustí. Myslel na něj. 

Na havraní vlasy, co mu skoro vždy drze padaly do obličeje a on s tím nic nedělal, protože přesně tak to měl rád. V jeho stylu byla volnost, krása svéprávnosti. Miloval to, jak dokázal být sám sebou i přes to všechno. 

Viděl i jeho oči. Dva zelené smaragdy, jejichž krása by se nedala nijak vyčíslit. Kameny, v nichž se odrážel Magnus sám. Byly nádherné. Patřily k němu. V konečném důsledku mu dodávaly na perfektnosti. Jeho vzhledu neměl co vytknout. 

Dokonce i to obyčejné černo triko přežil, zvláštně při pohledu na to, jak se pod krátkým rukávem pohybují všechny jeho svaly. Miloval to. 

Miloval jeho. A chtěl za něj bojovat. 

Ach ano. Udělá všechno proto, aby byl jenom jeho. Jeho Alek.

Ještě v tu vteřinu rozhodnutě vstal z postele a přešel do daleko větší místnosti s pohovkou a několika nádhernými doplňky, nepočítaje úžasné obrazy na stěnách. Ze skleněného stolu sebral mobilní telefon a rychle, opravdu rychle, aby si to snad nerozmyslel, vyťukal na klávesnici textovku. 

"Prosím, přijď ještě dnes ke mně, potřebuji tě vidět."

Lépe se vyjádřit nemohl. 

Alek byl pro něj jako droga a právě teď potřeboval svou, alespoň minimální, denní dávku.

Zároveň se chtěl pokusit o něco, o co se měl nejspíše snažit už včera večer. Správně, dnešní noc... Byla ta, kterou chtěl strávit s Lovcem v náručí. Ať už se stane cokoliv, chtěl ho cítit blíž než kdykoliv předtím. Moc dobře věděl, že se mu nejspíše nepodaří přemluvit ho ani k polibku, na tož tak aby se stalo snad něco víc... Ale na tom nezáleželo. Chtěl usínat se rty zabořenými v jeho havraních vlasech. 

Byla to pravda a teď už to věděl stoprocentně jistě. Zamiloval se do něj. 

Come to me
in the night hours
I will wait for you

And I can't sleep
cause thougts devour...
thoughts of you consume

//Něco o trochu kratšího, ale za to mnohem citově silnějšího. Nemohla jsem si pomoct, tato kapitola původně vůbec nebyla v plánu, ale když mi začala hrát písnička War of Hearts, kterou si s Malecem nejspíše všichni spojujeme, musela jsem to tu otevřít a použít čisté místo na vyjádření mých myšlenek. 

Tentokrát z pohledu Magnuse. Chápu, je to sice ze třetí osoby, ale řekněme si upřímně, že třetí osoba se nejčastěji zaměřuje na Aleka. Tak aby to nebylo mému milovanému Maggiemu líto. ^^ Snad takto pochopíte, jak intenzivní jeho city vůči Alekovi jsou. Budeme jen společně doufat, že Alek v příštích kapitolách pochopí a třeba to i začne brát na stejnou váhu. :3 =)