PATŘÍŠ MI

PROLOG

Byla to jedna z těch nocí, kterou nelze vymazat z paměti. Krvavě rudé zatmění Měsíce skryly těžké bouřkové mraky, jenž se stáhly nad obrovským starým sídlem. Začalo vytrvale a hustě pršet, když se Richter Sakamaki vydal do zahrad. Přitáhl si límec těsněji ke krku, aby mu za něj tolik nestékala studená voda a kráčel k místu, odkud velmi dobře zaslechl hlasité ječení a ránu, jako když dopadne na zem bezvládné tělo.

Blížil se tam, kde nad keři rudých růží měla svůj balkon. Zhrozil se, když si po ozáření zahrady bleskem za doprovodu dunivého hromu, všiml fialového odlesku mezi větvemi keře. Zamrazilo ho. Obával se, že jde příliš pozdě, ale i přesto se do jeho srdce jeho zanořil drobný střípek naděje a výrazně zrychlil krok v hustém dešti.

Pak ji najednou uviděl. Ten pohled mu vyrazil dech. Ležela tam mezi zlámanými růžemi stejně nádherná jako vždy. Ale celá od krve. Proto poslední kroky k ní prakticky doběhl.

"Cordelie!" vydechl, když se podíval do jejích velkých smaragdově zelených kočičích očí. Z jejího pachu a rozšířených zornic pochopil, že plamen života, jenž v ní vždy hořel jako pochodeň, pomalu ale jistě vyhasíná. Poznal to, protože viděl umírat mnoho svých druhů, ale ještě nikdy ho příchozí smrt nezasáhla tak prudce a surově, jako když se díval na ženu, kterou miloval a o níž bojoval se svým starším bratrem, jenž je hlavou jejich rodu. Boj, který pro něj i přes veškerou lítost nebyl vítězným. Tolikrát tuto ženu ztratil, ona ho přesto neopustila. A teď? Bohové ho chtějí snad potrestat za jeho nehynoucí k ní lásku, že mu ji vezmou navždy. V zoufalství vedle jejího těla poklekl. Koleny mu projela ostrá bolest, jak mu kůži prorazili ostré trny a zlámané pahýly větví.

"Co se stalo?" zvolal do větru "Kdo ti to udělal?" i když moc dobře věděl, kdo to má na svědomí, přesto tyto hloupé otázky vyřkl nahlas.

Sklonil se k ní blíže, aby je tolik nerozdělovali proudy vody. Z koutku jejích krásných, vždy dokonale nalíčených úst stékal pramínek krve, její břicho a bok byly rozpárané rukou, která vzešla z její vlastní krve.

"Richtre," zajíkla se, "mám prosbu." viděl jak už jen stěží lapá po posledních zbytkách sil, aby mohla znovu promluvit. V její hrudi slyšlel bublat rudou tekutinu, která jí dusí. Pravděpodobně zasáhl i plíci. V Richterovi vzplanul vztek až přespříliš rychle, ale prozatím ho v sobě dokázal zadusit.

"Cokoliv budeš chtít." špitl něžně dívaje se jí zpříma do očí.

"Mé tělo je zlomené. Prosím, vyřízni mé srdce." její výraz byl tak oddaný, když to řekla. Začínal se jí zastírat zrak. Ne. To nechtěl slyšet. Richter Sakamaki s sebou trhl a z hrůzou nemohl uvěřit svým uším. Jenže, měla pravdu "Potom bych chtěla, abys ho implantoval," s velkou námahou pokračovala "Do jiného těla." dodala po chvíli. Když zvedla ruku aby se ho mohla dotknout, nedokázala to. Byla už příliš zesláblá a tak by jí nechala klesnout zpět mezi růže, kdyby jí nezachytil a nestiskl její zakrvácenou dlaň s bledými prsty k sobě. Na sucho polkl.

"Předpokládám, že toto je jediný způsob, jak tě udržet naživu?" řekl. Cordelie smířeně přivřela oči a zvedla koutky rtů do drobného úsměvu.

"Až ten čas nastane, opět se setkáme." vydechla, ale nezůstala dlouho v klidu protože oba uslyšeli sice vzdálené ale jistě blížící se kroky jejich směrem, které spolu nesly i štiplavý pach kouře "Musíš si pospíšit." chrčela se, "Přichází, aby mě spálil! Rychle!" zvolala zoufale a oblohu protly další blesky za doprovodu hromů.

Richter se s tupou bolestí na prsou zvedl. Jenže při pohledu na její zničené tělo se v něm něco zlomilo. A potom co se podíval do těch velkých překrásných očí, které ho pronásledovaly kamkoliv se jenom hnul, ho najednou něco napadlo. Byla to slizká a ohavná myšlenka, jež se mu jako zmije usadila v mysli, ale okamžitě hluboko zapustila svoje otrávené kořeny. A on se rozhodl si je udržet.

Tasil svůj meč. Jeho špičaté ostří namířil ke Cordeliinu hrdlu. Chvíli se na ní ještě díval. Na její až šťastný vyrovnaný úsměv. Možná byla a je přece jen doopravdy šílená... Zamračil se nad tou myšlenkou a nepřestal s tím, protože ho ten divný pocit z toho, nač se díval, neopouštěl. Pak pozvedl čepel k její hrudi a ťal.

Cítil, jak rozsekl kůži, žebra, chlupavky, svalstvo až se jeho čepel zasekla o hrudní kost. Sychravým počasím a vlhkým vzduchem projela jako dýka ostrá vůně její lahodné krve. Richter se snížil do podřepu, aby si pomohl rukou a za využití zbraně jako páčidla mohl otevřít její hrudník. Potřeboval jen ještě rozseknout její plíce, aby mohl srdce snáze vyjmout z jejího těla. Odhodil meč někam vedle sebe a chopil se její poslední šance na záchranu. V tu chvíli byl opravdu rád, že měl své kožené rukavice, protože z toho, jak je zanořil ruce do jejího nitra se mu žaludek rozhoupal jako na vodě. Kousl se ale do jazyka, až se mu srdce silou podařilo vytrhnout z množstvím žil, šlach a zbytků jejícho dýchacího ústrojí. Serval z mrtvého těla zakrvácené šaty, do nichž něžně uložil to jediné, co mu po ní nyní zbylo.

Zacákaný její krví, která se mu prosakovala do oblečení a stékala mu po obličeji až za límec na nechráněnou kůži, se naposledy podíval její směrem.

"Slibuji, že tě oživím." pohladil prsty v rukavicích její drobně pootevřené rty, ze kterých triskala krev už proudem a zvýraznila tak její nebezpečně nádherné jako stříbrná luna bílé tesáky. Obkreslil křivku jejího drobného nosu a lícních kostí, až se dostal ke stále otevřeným smaragdovým očím se zornicemi podobným těm, které mají šelmy a dotekem tak hebkým jako mávnutí motýlých křídel její víčka zavřel. Jednou provždy tak oslepil jiskru, která v nich vždy vroucně a neúnavně plála "Než se tak stane, je tohle rozloučení." pronesl své poslední sbohem, načež zmizel jako ranní mlha s vycházejícím sluncem. Nemohl a ani nechtěl přihlížet tomu, jak budou pekelné plameny olizovat tak známé tělo a tvář ženy, s níž za celou jejich nevěrnou známost léhat častěji než jeho bratr a tedy její manžel.

Zůstalo tam jen to tělo bez srdce v otevřené trnové rakvi se zakaleným výhledem na svou poslední bouři se zatměním Měsíce, který vykoukl z mraků a ozářil nezapečetěný hrob, jako by se i on chtěl rozloučit se ženou, které měla v duši kus ďábla. Jen to a myšlenka, kterou zde nad Cordeliiným tělem zanechal Richter, s vidinou nadcházejícího shledání a přechytračení všech, co mu stáli v cestě jeho touhy, svrhnou z trůnu bratra a sám se tak stát hlavou rodiny.

Ovšem než přišel chlapec se svícnem v ruce, vítr odvál tuto myšlenku i pach smrti někam daleko od růžových zahrad.

𖣔