PATŘÍŠ MI

1

Rozloučení s otcem se zdálo až žalostně ubohé. Byl velmi odtažitý a jedinou věc, kterou Yui Komori neustále kladl na srdce bylo, že se má chovat velmi zdvořile, slušně a nestavět se nikomu na odpor. Ani ji pořádně neobjal, když bez dalších řečí kývl hlavou k černému taxíku, jenž ji měl odvést do nového domova. Za tohle vůči jedinému člověku, kterému kdy měla cítila skutečnou zlost, ale to poslední, co jí zbývalo, bylo o tom přemýšlet. Řidič byl tichý, vlastně za celou dobu nevydal ani hlásku a plně se věnoval řízení. Dokud byly na hlavní silnici, sledovala vozovku s ním, protože nic moc jiného ani dělat nemohla. Silnice vedla mezi poli a loukami, kde nebylo nic než obilí a tráva. Jediné stromy, které zatím viděla byly ty ovocné, co rámovali okraje asfaltových cest.

A snad by i usnula, kdyby náhle nesjeli na vedlejší výrazně menší vozovku. Až nezvykle moc se klikatila v místní krajině. Když vyjeli na velký kopec, málem jí vypadli oči z důlku, protože se blížili přímo do nejrozšířenějšího lesa co kdy viděla. Překvapeně otevřela ústa. Stíny stromů podél silnice vytvářeli dojem otevřené tlamy s vyplazeným jazykem, po němž auto hladce projíždělo. Celý vůz spolkly koruny stromů, které dlouhou dobu vůbec nepropoušely sluneční světlo.

Yui napadlo, že je to trochu jako kdyby to byl ten kilometrový tunel pod kopcem. Ale to netrvalo příliš dlouho. Silnice se stočila podél řeky, kde na jejích březích stromy výrazně prořídly tak, že bylo vidět až na ten druhý vzdálenější. Líbil se jí ten pohled, proto stáhla trochu okénko auta dolů. Čerstvý vzduch pohladil její obličej a rozcuchal blonďaté po ramena dlouhé prameny jejích lehce kroutících se vlasů. Byl to opravdu příjemný pocit. Ve voze se vyměnil vydýchaný vzduch za nový, nepáchnoucí po splodinách z mnoha městských komínů.

Na okamžik se ponořila do svých myšlenek a pohledem sklouzla k vodní hladině. Setrvávala by tak i několik minut, kdyby se před ní neobjevil odraz vlnící se stavby. Překvapeně zamrkala. Když se ujistila, že se jí to opravdu jen nezdálo, zvedla hlavu ke břehu. Uviděla rozsáhlé staré sídlo, které vykukovalo nad okolím lesem. Z dálky by mohlo působit pro ostatní nepatrně, ovšem Yui přišel jaksi podivně prázdný. Možná ten dojem budil fakt, že byl naprosto odříznutý od okolního světa lesy, a nebo ten že už z jejího místa bylo poznat, že životem zrovna dvakrát nepřekypuje. Rozhodla se stáhnout sklo okna ještě níže, aby si ho mohla lépe prohlédnout, ale velkou příležitost k tomu neměla, protože opět odbočili a dům se jí tak ztratil z dohledu. Malinko jí to zamrzelo, ale konec konců bude si ho moci prohlédnout až dojedou k němu pořádně z blízka.

Nečekala dlouho protože se z ničeho nic objevil přímo před ní. Taxikář zastavit přesně před obrovskou kovanou bránou. Spěšně popadla svůj kufr a tašku, jediná zavazadla, která sebou měla, zamumlala poděkování a vyskočila z auta. Ani nestihla pořádně zavřít dveře, když se rozjel pryč. Zamračila se, tohle dnes byla další kapka, co jí rozčílila. Aby se trochu uklidnila pohladila přes látku kraťasů křížek, jenž jí patřil od nepaměti. Zhluboka se nadechla. Tašku si dala přes rameno, vzala kufr za ucho a konečně se otočila čelem v velkému sídlu před ní. Ne, nemohl to být normální dům. Yui Komori si šokovaně prohlížela ten palác, ve kterém měla žít. Otec jí o něm moc neřekl, zatímco o jeho obyvatelých ještě. Je pravdou, že čekala všechno možné, ale tohle tedy rozhodně ne. Nohy se jí daly samy od sebe do pohybu, v rukou jí zastuděla železná klika ve tvaru ještěra od umělecky kované brány. Ani jednou nevrzla, když jí následně zavírala za sebou. Celý pozemek vypadal dobře udržovaný, což jen dokazovaly zastřižené keře a čisté dlaždice chodníků, po němž opatrně našlapovala kupředu.

Bylo to tu nádherné. Nikdy v životě neviděla tolik růžových keřů jako tady. Pozastavila se jen když procházela kolem nevelké dvou stupňové fontáně po svojí levici se sochou velkého chrliče z šedého kamene držícího džbán, z něhož vytékala do fontány tryskající voda. To vylo také poprvé, kdy si všimla, že se zatáhlo, proto pokračovala v chůzi dále. Na zem dopadly první dešťové kapky.

"Co? Prší." zvedla Yui hlavu k tmavému shluku mračen, které osvítil fialovomodrý blesk "Huh." vylekala se při zadunění hromu a zbylé metry ke vchodu domu doběhla. Mezitím se stihlo vydatně rozpršelo. V rychlosti vytáhla po schodech kurt nahorů, pod drobný přístřešek nad vchodem, ale když si prohlédla dveře zarazila se. Ve výši jejího obličeje se na ní divoce šklebila hlava dalšího rohatého chrliče, který držel mezi kovovými tesáky železný kruh. Klepadlo nevypadalo zrovna jako přátelské přivítání pro hosty, o to horší bylo, když zjistila, že klika je další odporný šupinatý ještěr. Celé dvěře byly z tmavého umě vyřezávaného dřeva pobitým železem. Slušnost jí donutila vzít klepadlo a dvakrát zaklepat než vejde. Rány se rozlehli po celém domě a Yui naskočila husí kůže. Zaposlouchala se do zvuků domu, zda uslyší blížící se kroky, jenže zaznamenala jsem meluzínu, která se proháněla klíčovou dírkou. Co je tohle proboha za místo? Nic se neozvalo.

"Promiňte!" zkusila zavolat, chvíli čekala a poslouchala, ale zůstala opět bez jakékoliv odpovědi.

Tak a co teď?

Ptala se sama sebe. Nervózně přešlápla na místě a zvažovala, že zaklepe znovu.

Třeba mě jen neslyšeli, uklidňovala se v duchu šeptem, jenže zdraví lidský rozum na ní křičel, aby utekla, aby ihned opustila toto Bohem zapomenuté místo. I děsivě vyhlížející dům.

No ovšem v tak velkém domě se dá lehce jakýkoliv zvuk přeslechnout. Zkoušela se přesvědčit sama sebe dál, ale pak se zarazila a zamyslela se. Co když nejsou doma? Mám na ně počkat tady až se vrátí, není přece slušné vytrhnout někomu do domu, když je pryč. Jenže chladné vlhké oblečení v ten moment udělalo své stejně jako náhlý studený poryv větru. I přes veškerou nelibost se ošila a opatrně natáhla ruku ke klice. Nestiskla ji. Ani se jí nestihla dotknout, když dvěře zavrzaly a otevřely sami od sebe na škvýru. Malou skulinku ve dveřích ozářil blesk, který za jejímu zády proťal temnou obohu.

Yui Komori ztuha krev v žilách.