PATŘÍŠ MI

4

Slyšela, jak se za ní s prásknutím zavřely dveře, ale nevnímala to. Jediné co teď bylo důležité, bylo dostat se odtud pryč. Hnala se chodbou, co vypadala jako z ledu a kamene, v koleni jí ostře štípalo, jenže strach jí nahnal tolik adrenalinu do žil, že jí to nedělalo nejmenší starosti.

Zahnula doprava a běžela rychleji než kdy před tím. Před ní se po pravé straně objevily dva kulaté stolky plné cukroví a jiných sladkostí. Řítila se okolo nich, když se tam objevil Kanato, lekla se, ale instinktivně k němu otočila hlavu.

"Zlomím tě." zasyčel na ni s děsivým šklebem vepsaným ve tváři až se to rozlehlo celou chodbou. Vykřikla a ještě zrychlila.

Doslova vletěla do další zatáčky na rohu, když uviděla telefon. Dvěma skoky byla u něho. Chňapla po něm přiložila si ho k uchu a chtěla začít vytáčet číslo na otce. Pomožte mi někdo, křičela uvnitř. Najednou si všimla že je drát ke sluchátku přestřižený. Ne, ne ne ne! To ne! Vzala jeho roztřepený konec do ruky a vyjeveně na něj zírala doufajíc, že se jí to jen zdá.

"Řekl jsem ti, že když budeš trávit svůj čas zde, nebudeš potřebovat telefon."

Laito. Jeho hlas se rozezněl odevšad kolem ní a při tom odnikud, odrážel se od stěn.

"Takže kam mi má mrška utekla?"

Yui prudce vrtěla nesouhlasně hlavou. To nemůže být pravda. Práskla s odstřiženým sluchátkem zpátky na telefon a couvala od stolku. Copak mi nikdo nepomůže!? Udělala poslední krok vzad, než do něho narazila zády.

"Hádej."

Krve by se v ní nedořezali, když ji jako své milované špitl do ouška, něžně jí položil ruce na ramena a laškovně je stiskl. Odstrčila ho, rozeběhla s hlasitým jekotem pryč. Rychle se vymotala z bludiště chodeb, do nichž předtím vběhla, protože se ocitla zpátky v hale, kterou bezpečně poznala. Dupala okolo antických sloupů i chrličů, přestože jí pálely plíce jako by jí v těle hořely. Spěchala rovnou prostředkem krvavě rudého koberce k velkým pobitým dveřím. Uhodila do nich oběma rukama. Bušila. Tlačila, ale dveře se ani nehnuli. Proboha ne! Nepřestávala to zkoušet, když začala v naprostém zoufalství a ochromení strachy křičet.

"Prosím, otevřete!" tloukla do tmavého dřeva znovu a znovu. Vedle jejího obličeje prosvištěla ruka, které s tvrdým prásknutím dopadla na povrch dveří. Ta rána rozvybrovala všechny nervy od konečků její prstů až po ramena. Bleskově se otočila čelem k osobě za ní.

"Kam se snažíš utéct?" když Zelenoočko mluvil až nápadně se mu při tom leskly nepřirozeně dlouhé, zvláštně deformované tesáky. "Je tu tak velmi očekávaný čas na křičení. Prosím, pobav mě křikem z plných plic." se sadistickým úsměvem na rtech se k ní začal přibližovat "Už ode mě nemůžeš utéct." skoro ji uvěznil u dveří, ale v Yui vzpál oheň, když se špičkami prstů druhé ruky skoro dotýkal dřeva, plácla ho přes ruku a strčila ho do prsou. Zaznamenala vteřinové překvapení, které se mihlo přes jeho tvář, než se nerozeběhla pryč od něj. Sotva ho měla za zády, Ayato se začal smát tak, že se jeho pobavení neslo celou halou, když uháněla k velkému schodišti, ten zvuk se odrazil od stěn plnou silou na ní, což zapříčinilo, že přidala na tempu.

Neměla nejmenší tušení, že tenhle vzdor mu nepřišel směšný, ale naopak tím prohloubila jeho zájem.

Utíkala chodbami dál, i když za ní nikdo nešel. Míjela nádherné drahé obrazy, vyřezávaný nábytek, dokonce i urdžovaná nablýskaná brnění či lovecké trofeje jako jsou vycpané jelení hlavy s mohutným rozvětveným parožím. Zrovna už s velkými obtížemi jednou takovou ztemnělou chodbou probíhala, když se před ní objevilo točité schodiště nahoru, téměř bezmyšlenkovitě a bez dechu na něj vstoupila.