PATŘÍŠ MI

2

Za doprovodu vrzání pantů opatrně otevřela těžké křídlo dveří a nakoukla dovnitř, než vešla, kdyby se náhodou něco stalo, aby měla rychlou možnost útěku. Nikde nebylo ani živáčka, proto pomalu vstoupila a s cvaknutím kliky za sebou zavřela.

"Promiňte, je někdo doma?" zkusila to znovu, i když se jí kolena klepala hrůzou z předchozího zážitku. Její hlas se rozléhal velkou přijímací halou "To je divné. Možná jim nebylo řečeno, že dneska přijdu." zamumlala si pro sebe. Drobnými krůčky našlapovala po červeném koberci, který vedl prostředkem celé místnosti až na schodiště. Procházela kolem tří párů skoro až anticky vzhlížejících sloupů, jenž stály naproti sobě a rámovali tak koberec. V hale byl docela chlad, jelikož podlaha, sloupy i schodiště byly z bílého dokonale vyleštěného mramoru.

Sotva vyšla z pod balkonu nad ní spatřila u stropu monumentální křišťálový lustr se spoustou svíček. Fascinovaně vydechla nad tou krásou, kterou vytvářel. Byl to skutečně kouzelný pohled. Když došla k hlavnímu schodišti, jak si slíbila, zavolala znovu tentokrát už naposledy.

"Promiňte?" jak očekávala zůstala stát opět bez odezvy. Yui se trochu zachmuřila a rozpačitě se začala rozhlížet kolem sebe. Její pohled padl na široké schodiště, které na začátku zábradlí hlídali dva naproti sobě sedící bílý kamenní chrliči na mramorovém podstavci, tmavě hnědé dřevěné zábradlí bylo mistrovským dílem. Ani sama netušila, co se očima snaží najít, když pohledem sklouzla k pravému chrliči, všimla si spící postavy na dlouhé sedačce se zeleným potahem pod oknem u zdi, které předtím zakryly široké sloupy. A možná by ji i přehlédla kdyby ji z okna neosvítil blesk. V duchu zajásala.

Svižnějším tempem došla k ležícímu klukovi v jakési neupravené uniformě, kterou nikdy předtím neviděla, takže ani netušila, kam si ho zařadit. Nohavici kalhot na pravé noze měl vyhrnutou pod koleno, rozepnuté tmavě modré sako odhalovalo bílou košili zapnutou jen na dva dolní knoflíčky zastrčenou jen za páskem od kalhot a naprosto šíleně uvázanou fialovou kravatu na ledabylý uzel na straně krku. Kůži měl skoro nepřirozeně bledou. Hladký uvolněný obličej do jehož čela padaly rozcuchané vínové vlasy, které byli ke konečkům světlejší.

On je snad hluchý?

V duchu se napomenula, že by neměla být drzá, když na něj tak bezprostředně zírala během toho, co spí. Zhluboka se nadechla a donutila se přijít blíže, i když by nejraději práskla dveřmi za sebou a utekla zpátky domů.

"Um, promiňte." musela se kousnout zevnitř do tváří, aby její hlas nezněl pištivě z toho, jak v ní za celý den vřela zlost. Zlehka se špičkami prstů dotkla jeho ruky, kterou měl položenou na břiše, jenže okamžitě cukla. Jako kdybych si sáhla na smrt, pomyslela si "Jsi tak studený!" klekla si vedle sedačky. Jsi v pořádku? Zlehka mu položila hlavu na hrudník a zaposlouchala se. Neměl žádný puls.

"Ale ne!" Yui tiše zaklela. Musela mu zavolat záchranku. Okamžitě se vrhla k tašce, kterou měla položenou vedle sebe a snažila se najít mobil. Bohužel jí to šlo skoro zoufale pomalu. Věděla že tu hraje o vteřiny, proto když ho nahmátla, bezmyšlenkovitě začala hledat číslo sanitky, když jí náhle telefon vyškubl silně z ruky. Ztuhla a vyděšeně se podívala na toho kluka, který se s jejím mobilem v ruce otráveně posadil.

"Sakra, jsi tak hlučná." zavrčel. Natočil k ní hlavu a věnoval jí naštvaný pohled "Tohle není tvůj dům, tak buď zticha." s němým výkřikem sledovala, jak se do ní zabodává pár smaragdově zelených kočičích očí. Nelidské oči.

"T... Ty žiješ?" vykoktala.

"Proč bych neměl být živý?" odsekl jí nazpět "Co si myslíš, že jsem?" přimouřil svoje kočičí oči.

"Ale tvé srdce nebilo!" křikla na něj a rychle se zvedla aby mohla utéct od toho podivného stvoření. Byl rychlejší. Od dost rychlejší. Popadl jí rukou za pas a hodil jí na lavici před sebe "Co!?" vyhrkla a rozhodila rukama.

"Už na to znáš odpověď." brouknul s úsměvem "Vezmu si tě." rukama jí přidržel ramena, když se sklonil k jejímu hrdlu a bez jakýchkoliv zábran ho olízl. Yui na jazyk přicházela nevídaná salva nadávek, kterými by ho nejraději ze všeho titulovala, jelikož se fyzicky bránit moc nemohla. Kousla se do jazyka. Cítila, jak se usmál a zachrčel. Znovu se nebezpečně přiblížil...

"Ayato, co je to za rozruch?" protne to, co se tu dělo hluboký přísný hlas.

"Sakra, Reiji." zakleje.

"Tohle je vstupní hala. Je to místo, kde vítáš hosty. Přemýsti se se svými aktivitami do tvého pokoje." nenechal se odbít nově příchozí a peskoval Ayata dál. Yui pocítila aspoň menší zadostiučinění.

"No, to by bylo nezáživné." odfrkl si zelenoočko. Rozhodla se využít momentu překvapení, kdy nedával pozor a silně do něj vrazila. Malinko se zakymácel, ale to už byla na nohou a dvěma skoky byla u toho s brýlemi a šedými vlasy.

"Prosím, pomozte mi." pokusila se u výraz nevinné chudinky. Otočil k ní svoje vínové oči.

"A ty jsi?" zeptal se už mírnějším hlasem, ale přesto si zachoval svůj přísný zamračený výraz, jakoby byl vytesaný z kamene. Přesně jako ty chrliči, o které tu nemají nouzy. Ale on ji tu její přetvářku uvěřil, poznala to podle toho povrchního lesku v jeho očích.

"Jsem Yui Komori." kňourala dál "Můj otec mi řekl, že zde budu bydlet." bylo jí na nic z toho představení, co teď předváděla, ale musela to vydržet.

"Nic jsem o tom neslyšel. Ayato vysvětli mi to." obrátil k němu pozornost.

"Huh? Jak bych to jako měl vědět?" prskl a kývl hlavou jejím směrem "Vůbec ses o tom nezmínila, Palačinko." bručel a uraženě trhnul hlavou do strany.

"To protože jsi mě tak náhle popadl." bránila se, ale pak se zarazila "Počkej, říkal si "palačinka"? To mluvíš o mně?"

"Samozřejmě že mluvím o tobě, ty blbko. Jsi plochá jako palačinka." osekne. Yui za na něj zamračila, uvnitř ní už to opravdu vřelo a fakt, že byl ještě natolik nevychovaný, aby jí i nadával, tomu opravdu nepřidal. Konec konců není to tak dlouho, co oslavila své patnácté narozeniny, věděla, že ji prozatím dospívání tolik nepoznamenalo, co se jejích fyzických znaků týče, ale na to nemusel upozorňovat. V duchu si udělala poznámku, aby mu to časem vrátila, protože tohle mu tolerovat rozhodně nehodlala.

"To je divné." přerušil tok jejích myšlenek ten vysoký s šedými vlasy, proto se k němu otočila "Nikdo mi nic neřekl." dumal si pro sebe nahlas.

"Promiňte mi, ale kdo jste?" na poprvé přeslechla jeho jméno, ale především její zvědavost probudilo jeho chování a stejná jen výrazně upravenější uniforma jakou měl Ayato.

"Neměli bychom mluvit tady." utnul jí důrazně "Pojď tudy." otočil se na patě "Dejte pozor na její zavazadlo." pronesl do vzduchu. Yui s sebou trhla a otočila se na sluhu, který už s úklonou a jejím kufrem v ruce mizel ve stínech a jehož si předtím ani nevšimla.

Ještě jednou se ohlédla na toho zelenookého drznouna, který jí pohled upřeně oplácel. Raději se rychle vydala za tím s brýlemi. V tu dobu nemohla mít nejmenší tušení, že Ayato prohlédl tu její hru a rozhodl se přistoupit na její pravidla, protože mu to zkrátka a dobře přišlo jako zábavná výzva. A jak tak nad tím za jejími zády přemýšlel, slíbil si, že při příští příležitosti mu to už projde a děsivě se sám pro sebe zašklebil, když za oknem, před kterým seděl uhodil blesk. Nepřestával upřeným pohledem propalovat její vzdalující se drobnou postavu a díval se za ní dál, i když už zmizela za rohem dveří.