PATŘÍŠ MI

5

"Postarej se o ni."

"Cože?" vyprskl, otočil se k němu čelem. "Jsem snad nějaká chůva?" vrčel na něj.

"Ayato," posunul si brýle na kořen nosu a blýsknul po něm zlostně přivřenýma očima "Máš to na svědomí." pronesl s kamennou tváří, ale jeho zrak byl zastřený zlostí.

...ty.

Nemusel to ani dodávat, protože si to dokázal domyslet sám. Vzekle na něho vycenil zuby, ale Reiji se jen zamračil a bez dalších slov zmizel jako ostatní před ním.

Ayato Sakamaki nebyl překvapený, že mu jeho starší bratr Reiji nakázal, aby se o ní postaral, když upadla do bezvědomí, ale i přesto se cítil dotčeně. Nebyl žádným sluhou. A Reijiho vůbec poslouchat nemusel, protože nebyl první, i když se tak choval. Prskl na místo, kde ještě před několika vteřinami stál, vulgární slova, kterými by ho nejraději počasoval ještě než odešel.

Když se trochu uklidnil podíval se na dívku, která před ním ležela na zemi. Její kůže byla nezdravě bledá a chladná z toho, jak omdlela. Tušil, že to tu nemohla nevydržet, i když byl malinko potěšený tím, že se neskácela hned na začátku.

Líbil se mu ten plamen v jejích vínových očích, který byl živený strachem i nenávistí. Snažila se ho skrýt. Hrát hloupou. Jenže on ji prokoukl kvůli tomu, jak se na něho podívala v hale. Také byl pravděpodobně jediný, kdo v ní ten ďábelský plamen spatřil platnout. Uchechtl se. To prkno mělo jeho obdiv. Dokázala oklamat pět upírů z šesti.

Zvedl ji ze země a s její drobnou postavou v náručích vyšel ven z toho prohletého pokoje. Chvilku na to ji pokládal na postel v místnosti, která od teď bude patřit ji. Neklidně se zavrtěla, její obličej se stáhl do podivné grimasy. Ayato ztuhl. Vyčkával. Ale nic se nestalo.

Se zabručením si povzdychl a vzal světle růžovou košilku, která ležela na polštáři vedle její blonďaté hlavy, do rukou. Trochu rozpačitě se rozhlédl. Kde je? Jenže jak si z prvu myslel, nikdo jiný než on a spící Palačinka tu nebyl. Otočil se zpět k její malé postavě. Převlékat jí nehodlal. Nasupěně spolkl nadávku, hodil kus oblečení zpátky na postel a zmizel.

Objevil se na chodbě před jejím pokojem u nejbližšího gauče, bez otálení se na něm rozplác s tím, že dospí to, co se mu po jejím příchodu nepovedlo. Pohodlně se uvelebil a zavřel oči.

Notnou chvíli takto setrvával, ale spánek se nedostavoval. Otráveně se otočil na bok doufajíc, že konečně bude mít klid, jenže zaslechl tiché cvaknutí západky dveří. Vystřelil do sedu. Na chodbě nikdo nebyl a ta lidská dívka to být nemohla, protože by pro jeho citlivé uši byla daleko víc hlučná. Svižně vyrazil do jejího pokoje. Vzal za kliku a surově bez jakýchkoliv ohlasů vtrhl dovnitř.

Zůstal stát ale na prahu. Právě jí opatrně přikrývala Hilda, služebná, kterou neměl šanci nikdo najít ani vidět pokud nechtěla ona sama. Dorovnala polštáře a sepla pokrčené ruce v loktech ve výši pasu. Pomalu se otočila na Ayata a on ztuhl. Její chladné oči se to něho zapíchly, napětí bylo hmatatelné. Ale ona nehnula ani brvou a beze slov kolem něho odešla pryč. Ti dva se nemohli vystát od dob, kdy její ledové srdce získal mladší Laito. Všichni věděli, že spolu měli poměr, protože vždycky voněl jako ona – jako led a sníh, jenže ze dne na den to skočilo. Nikdo neví jak ani proč, ale Hilda od té doby byla ještě ledovější než kdy před tím, a stejně z ní teď, když kolem něj prošla cítil nezaměnitelný pach svého bratra. Ksakru... Odfrkl si.