PATŘÍŠ MI

6

O několik hodin později ustala bouře a obloha se nad domem vyjasnila. Naoranžovělá záře slunce, pomalu chýlícího se k západu, vytáhla na horizontu první červánky, které staré sídlo zbavily jakékoliv strašidelné vyzáže, protože v jednom jeho pokoji na starém ozdobném lustru svítila světla, jenž dopadla na světle hnědý kufr s brašnou. Do domu rodiny Sakamaki se tak vrátil život.

Yui procitla. Zamrkala, aby svýma bolavýma očima dokázala zaostřit na svoje okolí, pak se ospale posadila. Dívala se na svoje ruce složené v klíně, jakoby je viděla poprvé v životě, když klidnou hladinu její rozespalé mysli zčeřily vzpomínky na to, co se odehrálo po jejím příjezdu a pokusu odtud utéct pryč. Upíři! Okamžitě si začala důkladně prohmatávat krk. Drobnými prsty nahmatala obě krční tepny, které pečlivě zkoumala stejně jako jejich okolí, díky čemuž velmi rychle zjistila, že je její kůže neporušená. Dlouze, úlevně vydechla. Díky bohu, nepokousali mě. Zavřela oči a v duchu pronesla krátkou děkovnou modlitbu k nebi, ale v ten moment jí hlavou probleskla další myšlenka. Počkat, nepamatuju si, že bych se převlékala! Studem jí zrůžověla líčka a jako na svoji ochranu zkřížila ruce na hrudi. Pevně stiskla víčka k sobě.

Ledová ruka blížící se k její tváři, tma a úsměv odhalující tesáky...

Otřásla se, aby zahnala pocit mrazení v zádech. Musela se odtud dostat, to jí bylo jasné, ale stále odmítala přijmout fakt, že je tohle realita. Nedokázala si připustit, že by stvůry jako oni byly opravdu skutečné. Byl to určitě jen opravdu špatně naplánovaný vtip, a nebo... Blouznila, tím si byla jistá. Jak se to ale mohlo stát? Neznala na tu otázku odpověď, neměla ani nejmenší tušení, jak se může dostat pryč. Ovšem jednu věc si uvědomovala. Musela kontaktovat otce, ten jediný jí tohle může vysvětlit. Vybavila si deník, který tu našla. Byl jeho. A ta fotografie kde držel v náručích ji jako miminko. Text, jehož slova jí tak zasáhla.

'Yui mě dělá šťastným. Fakt, že není mým dítětem pro mě už nic neznamená.'

Prudce se nadechla. Oči se jí sklelně zaleskly, ale ona si toho nevšímala. Byla uvězněná daleko od tohoto místa i času, když vzpomínala. Nikdy se necítila tak osamělá. Ale ty jsi nebyla vždycky sama, zaslechla vnitřní hlas, který byl téměř stejný jako ten její. A měl pravdu. Nebyla vždycky sama až doposud. Vrátila se zpět ke slovům, jenž napsaly ruce, jejichž klidnému teplu vždy věřila. Stejně jako laskavým očím, které už si nevybavovala tak laskavé a upřímné jako dřív.

Co tím myslíš otče?

A prosím, tiše vydechla.

Prosím, vrať se brzy.

Jeho deník a fotografii potřebovala získat pro sebe, bylo to možná jediné její vodítko, které bude mít, pokud bude začínat pátrat sama. Alespoň prozatím. Zamrkala aby zahnala slzy, jež se jí draly do očí.

Tohle zvládneš, ozval se v její hlavě ten hlásek, vždycky jsi byla silnější, než jsi si sama myslela. Pevně doufala v to, že měl pravdu. Pokaždé když ho slyšela to bylo jen ve chvílích největší nouze, kdy sama nevěděla kudy kam.

"Brečení ti nepomůže, mrško." zavrněl laškovný hlásek. S trhnutím zvedla hlavu a automaticky si vytáhla peřinu pod bradu, jakoby ji před tím podivně nelidským stvořením dokázala vůbec nějaká věc ve vesmíru uchránit. Nenápadně se dotkla prsty jedné tváře a zjistila, že jsou opravdu zmáčené slzami. V levém rohu postele seděl Kloboučník a skoro ležérně se rukama opíral o matraci za zády. Jeho kočičí oči se k ní upírali s neskrývaným zájmem a zvědavostí. Na rtech mu visel ten uvolněný vychytralý úsměv, přičemž obočí měl povytažené trochu výše než byla jeho přirozená poloha, takže ten výraz vypadal skoro ironicky nebýt toho hravého odlesku v jeho kukadlech dravce. "V té košilce vypadáš sexy." broukl a naklonil hlavu lehce k rameni. Nasál vzduch. "A k tomu z tebe vychází tak chutná vůně..." vzdychl zmučeně. Yui přeběhl mráz po zádech. Nechutné prase. "Snažíš se mě nalákat," pokračoval vytrvale ve svém vlastním monologu, "Mrško?" dodal po chvíli. Přetočil se na všechny čtyři a jako kočka se k ní začal blížit.