Mé vnitřní Já

Jsem v pohodě?

Den za dnem, noc za nocí, stíny mě pohlcují. Jedna nešťastná situace za druhou mi ničí. Moje duše usměvavá mění se v prázdnotu. Kde je ten úsměv, co jsem mívala? Proč dohání mi minulost, problémy z minulosti, jenž ostaly nevyřešeny? Proč stále bojovat musím, za úsměv, jenž mi byl kdysi tak přirozený? Proč nasazuji ho jak masku? Jsou chvíle, kdy štěstí mé, je pravé, jenže potom přijde taková krásná osůbka, osoba, která by mě měla podpořit. Proč však sráží mi? Proč ukazuje mi moje slabosti? Proč vše, co se mi podaří vybojovat, musí opět podkopat? Vyhrála jsem boj, boj s mojí temnou stranou. Vyhrála jsem boj s touhou, jenž vryla se mi do kůže. S touhou po mé krvi. S touhou po ublížení sama sobě. Vyhrála jsem tento boj, nebylo to lehké. Byla jsem na tom závislá. Nejdříve jednou za měsíc, poté každý den. Jsem trapná? Je to možné. Ale neumíte si představit tu bolest, jenž svírala mé srdce. Neumíte si představit ten boj sám se sebou. Chcete to, ale zároveň ne. Chcete to, ale zároveň s tím bojujete, protože víte, že to není správné. Dokázala jsem to, vyhrála jsem. Potlačila jsem tu bolest v mém srdci a vyhrála, ale co udělala ona? Opět mi podkopala vše, co jsem si vybudovala. Sebevědomí, víru v samu sebe, sílu a odhodlání, naději. Všechno postupně zase umírá a já tuším, že to nezvládnu. Stačí jen jedno slovo, jen jedna hloupá připomínka a jsem v tom zpět. Vím to, věděla jsem, že i když s tím skončím, se sebepoškozováním, stačí málo a mohu se k tomu vrátit. Chci bojovat, nechci to vzdát, ale ona mi ničí. Ničí mi a já už nedokážu bojovat, nedokážu potlačovat tu chuť vidět svoji krev stékající po mé kůži, ať už po noze či po ruce. Ta představa, že do toho opět spadnu, je hrozná. Vím, že do toho spadnu, cítím to, ale nedokážu jinak potlačit tu bolest, co mám v srdci. Neumím se s tím vypořádat, temnota už mě obklopuje a po dlouhé době se opět objevují rány, jizvy a krev. Zase to začíná, jeden den jsem na dně, brečím a popadnu nůž, zaryji do kůže a vyjeknu bolestí. Jak je možné, že předtím už mi to nebolelo a teď mi to bolí? Bolí víc než předtím. Nechápu to, ale na tom nesejde. Hlavní je, že mohu potlačit tu bolest v srdci, i když na úkor fyzické bolesti, i když na úkor dalších jizev, jenž budou na mé noze. Je mi jedno, že brečím kvůli tomu, že se řežu a že to bolí. Klepe se mi ruka a slzí mi oči, štípě to a všechno to, za co jsem bojovala si tímto sama ničím. Je mi jedno, že jsem pro lidi blázen. Je mi jedno, že budu muset zase všem lhát. V tom jsem byla vždycky dobrá, ve lhaní. V předstírání, že jsem v pohodě, i když to tak nebylo. Jenže momentálně v tom je jeden háček, jedna holka, která se naučila rozpoznat, kdy jí lžu. Nevím, jak to dělá, podívá se mi do očí a ví, že jí lžu. Ví, že i když říkám : Jsem v pohodě , ve skutečnosti tím myslím: Všechno jde totálně do kytek a já to nezvládám. Jí nedokážu lhát, tedy dokážu, ale k čemu to je, když to pozná? Ale já nechci, aby to věděla. Zároveň jí to všechno chci říci, ale ona nechápe, proč někdo může vzít nůž a ublížit sám sobě. Nejhorší na tom všem je, že já sama to nechápu, nechápu proč si tak ubližuji, proč si k psychické bolesti přidávám fyzickou, pak toho lituji a brečím kvůli tomu, pak se uzavírám a snažím se, aby se mnou moc lidí nemluvilo, protože se bojím, že to na mě poznají, že poznají, že nejsem normální. Bojím se, že se z toho zase stane závislost, tak, jako předtím. Bojím se, že na to někdo přijde, někdo z rodiny. Kdyby to zjistila máma, nejspíš by to neřešila nebo by mi za to zmlátila, ale ta si toho nevšimne. Říká, jak se o mě zajímá, ale vůbec jí nedojde, že by její dcera mohla dělat něco takového. Nedojde nebo si to nechce připustit, nevím, ale záleží na tom? Neměli by si rodiče všimnout, že s jejich dětmi není vše v pořádku? Ale na tom nesejde, spíše se bojím, že to zjistí moje sestra, člověk, kterému na mě záleží a ona je pro mě více než matka. Člověk, kterého mám z naší podělané rodiny nejraději. Bojím se, že to zjistí a zklamu jí. Bojím se, že už mi pak nebude mít ráda a nebude mě chtít nikdy vidět, protože kdo by chtěl mít za sestru blázna? Bojím se, ale nedokážu s tím přestat, nedokážu najít jiný způsob, i když vím, že jsou, mě prostě nepomáhají. A tak padám do té temnoty a vím, že mi to zničí, jestli s tím budu pokračovat. Zničí mi to tak jako předtím a cesta z toho nebyla zrovna snadná. Jsem hloupá, že to dělám, já vím, je to pitomost, ale pomáhá mi to, na chvíli. Je to nesmyslné, to také vím a všem se za to omlouvám. Nechci nikomu ublížit, nechci se zabít, chci, jen aby už přestala ta bolest, kterou cítím a proto mi to prosím odpusťte a nemějte mě za blázna. Jsem slabá, i když se snažím bojovat. Jsem slabá a opravdu mi stačí málo, aby mi někdo ublížil. I když dělám, že mi to nezajímá, pravda je jiná. Všechna ta hnusná slova, všechny ty věci, co se mi kdy staly, si pamatuji. Pamatuji si i všechna má selhání a to je to, co mi ničí. Nedokážu se s tím srovnat. Nedokážu přestat řešit minulost a nedokážu věřit v nadějnou budoucnost pro další čtyři roky. Potom už ano, dokážu si představit šťastnou budoucnost. Víte proč? To budu mít dodělanou střední a odejdu, pokud mi to vyjde, od mámi. Ona mi táhne ke dnu, tak to alespoň cítím. Jsem špatná dcera? I to je možné, ale já jiná nebudu. Jsem taková, jaká jsem a ničí mě žít v tom, v čem žiji. Ničí mi, že není nic jisté, v poslední době ani střecha nad hlavou. Kdysi jsem věřila v pohádky, už v ně nevěřím. Vše začalo již dávno, takovou nesmyslnou věcí, která ovšem ublíží všem. Vše začalo již dávno. První věc, která mi ublížila a poznamenala na celý život. Poté se již přidávali další a další rány, další a další situace, které jsem neuměla v té chvíli řešit, neuměla jsem si s nimi poradit. Nejhorší je, že každá byla úplně jiná, o to složitější to pro mě bylo. Nechci vaší lítost, nechci, abyste se mě stále ptali, co mi je. Nechci vaše peníze či soucit, chci jen odpuštění. Chci, abyste mi odpustili moje chyby, moje špatná rozhodnutí, moje selhání. Chci, abyste mi odpustili dny, kdy jsem to málem vzdala. Chci, abyste mi porozuměli. Nejsem nejlepší, ačkoliv se snažím být milá a hodná. Nejsem nejlepší, ačkoliv se snažím pomáhat ostatním. A proto vás prosím o odpuštění všeho, čeho jsem se za svůj život dopustila. Omlouvám se všem lidem, kterým jsem kdy lhala, ublížila či nějak uškodila. Mrzí mě to. Mrzí mě, jakou jsem si vybrala cestu života. Mrzí mě to, ale bojím se, že to nedokážu změnit. Možná na chvíli, na nějaký čas, ale kdo mi zaručí, že až to opět nebudu jednoho krásného dne zvládat, že to neudělám znovu? Jsem k smíchu, sama již netuším, jestli v tom, co jsem momentálně sepsala, se dá vyznat. Ale záleží na tom? Je to to, co momentálně, v záchvatu deprese, v záchvatu úzkosti, cítím. Je to to, co momentálně prožívám a že se tomu možná zítra zasměji, co zítra, spíše za týden, až budu zase v pohodě. Jo tak se tomu zasměji a budu si připadat jako blbka, že jsem tak vyváděla, ale snad každý člověk má právo na dny, kdy to vzdává ne? I když, popravdě, u mě jsou poslední dobou často, ale nehodlám to vzdát, ne úplně. Hodlám se zase zvednout a bojovat. Jen se musím zase přesvědčit, že to zvládnu a že to má smysl.