Sedím na posteli a dívám se z okna. Prší. Déšť ve mně vyvolává uklidňující pocity. Je příjemné se v něm procházet a nechat se promáčet. Vždy jsem to milovala a ona taky.
Déšť mne vždy přinutí vzpomínat na Vanesu a naše deštivé procházky. Promočené na kost, ale šťastné, spokojené a hlavně spolu. Jen tak jsme pobíhali a smáli se. Tak moc mi to chybí.
Jak je možné že člověk může ztratit něco tak cenného jako je přítel v tak krátké době. Jsou to jen dva měsíce, ale mě to přijde jako sto let. Vždyť si za chvíli ani nevzpomenu jako vypadá, jak mluví, jak se tváří když ji napadne ta nejvíc bláznivá věc na světě, jak se jí stáhne obočí, když přemýšlí. Tak moc mi chybí.
ČTEŠ
Jedinečná
FantasyCo kdyby magie opravdu existovala? A co kdyby byla rozdělena na dobro a zlo? A co kdyby jste uvízli mezi těmito stranami? Tak to přesně se stalo Sofii. A co bude dělat teď?
