Jedinečná

5. kapitola

Tma a jenom tma. Dlouhou dobu jsem nic jinýho neviděla. A najednou. Tma se vytratila. Nebyla jsem však zpátky u nás doma. Kde to teda jsem? Přijde mi, že ani nejsem ve svým těle. Jako bych se vznášela někde v mezi prostoru. Nebyla jsem ve svém těle, ale jistě jsem věděla, že nejsem mrtvá. Nevím odkud se tahle jistota vzala, ale cítila jsem, že to tak prostě je. Jsou tu se mnou i další lidi. Ty však jsou ve svém těle. Neznám je. Až teda na jednu osobu. Měla jsem pocit, že jsem již někdy viděla. Na situaci v které jsem již mohla potkat si nemohu vzpomenout ale.

Vyšší postarší žena. Na svůj věk vypadá velmi dobře. Štíhlá postava, dlouhé vlnité černé vlasy. Hodně nalíčená. Výrazné černé kouřovky zvýrazňující její také černé oči. Působí to na mne zvláštním dojmem, jako by vlastně žádné oči neměla a místo nich pouze černé díry. Zvláštní. Obličej má úzký oválný s výraznými lícními kosti. Snad všechny kosti na ni jsou výrazné jak hubená je. Zakrývá je však černými úzkými šaty až na zem. Nic zvláštního na nich není. Vlastně jedna maličkost a to to že se absolutně nehodí do tohoto století. Kdo ta žena jen může být?

,,Kde je?! Zjistil jsi to už?! Potřebuju to vědět! Ihned!" zakřičela žena. Byla opravdu rozčílená. Její rysy obličeje se stáhly. Najednou nevypadala tak krásně jako na první pohled. Ruce měla zatnuté v pěst a pozorovala krajinu za oknem. Budova v které jsme se nejspíš nachází na skále a pod ním se až do nekonečna táhnou lesy. Žena se soustředí jenom na ně. Nevnímá přešlapování a váhání jejího společníka. ,,Madam snažil jsem se je vystopovat přes Damiana a Terezii Acostovi, ale dávali si pozor. Omlouvám se. Slibuji, že najdu jiný způsob jak je najít." ,,To teda najdeš jiný způsob. Musíme ji získat. Je pro něj velmi důležitá i pro mě," otočila se na muže žena, "A jestli to i tentokrát pokazíš!" Kolem dlaní se ji objevili malé elektrické spletence. Přejde tedy k obtloustějšímu muži ve středních letech a šáhla na něj. Muž se z nenadání začal třást v šoku z elektrického výboje. V ten okamžik vkročil do místnosti další muž.

Byl velmi mladý. Nebo oproti zbylým dvoum ano. Mohlo mu být tak 20 let. Byl pravý opak muže ležícího na zemi. Vysoký, urostlý a hned na první pohled krásný. Od hlavy k patě dokonalý. Měl velmi světlou pleť, skoro až nepřirozeně. Uhlové černé vlasy které vypadali nezkrotitelně. Jeho účes však nepůsobil rozcuchaně. Vlasy mu lehce padaly do čela a lemovaly jeho krásné tmavě modré oči. Mohla bych o nich básnit celé dny a nejen o nich. Nos měl velký, ale jemu seděl. Kdyby ho měl však kdokoliv jiný než on tak by mu neslušel. Ostré hrany jeho obličeje doplňovaly plné rudé rty. Je možné, aby měl kluk takové rty? Nikdy jsem nic takového neviděla. A to jsem si ještě pořádně neprohlídla jeho tělo.  Je možný aby někdo takový vůbec existoval a chodil po téhle planetě? Byl opravdu vysoký. Vyšší než kdokoliv koho jsem kdy potkala. Měl tělo pro které by každá holka vraždila. A ještě více to zvýrazňovalo to oblečení co měl na sobě. Nechápu jak mu mohlo slušet. Úzké černé kožené kalhoty a lněná béžová košile. Toho určitě donutila nosit ta babice. Bylo to přesně v jejím stylu. Několik staletí pozadu. Ale jemu to opravdu sedělo.

Když jsem se konečně ukojila pohledy na něj, žena přestala mučit toho druhého muže. Pohlédla na příchozího a usmála se. ,,Právě v čas. Mám pro tebe úkol, který tohle líný prase nedokázalo splnit," sdělila mu a kopla do ležícího muže. Udělala dva kroky a stála u toho krasavce. Dotkala se ho, ale jemu neublížila. Obchází ho s rukou stále ne něm: ,,Najdeš moji vnučku. Je ti to jasné? Není to zas tak těžký úkol, že ne?" Muž polkne a podívá se ženě do očí: ,,Sofii vám dovedu madam nemusíte se toho obávat." Cože řekl? Sofii? Ne ne. To je Esmeralda. Ona mě doopravdy hledá.

Propadám se zpátky do tmy. Ne! Já potřebuju vědět víc. Kdo je ten mladík. On pro ni pracuje? Už zase jsem ve tmě s tolika nezodpovězenými otázkami. Teď je to ale jiné. Zdá se že se vracím do reality. Slyším hlas: ,,Co budeme dělat? Už je to celkem dlouho měla by se vzbudit." Znám ten hlas, ale nedokážu si ho zařadit. Otevírám oči a vidím spoustu postav stojících nade mnou. Ležím ve své posteli. Tu poznávám. Dokonce i tváře dokážu pojmenovat. ,,Konečně Sofie. Ani nevíš jak si nás vyděsila," řekne mamka a chytne mě za ruku. ,,V pohodě nic mi není," zvedám se do sedu a chci jim říct co jsem viděla oni mě však nenechají mluvit: ,,Hrozně se omlouváme Sofinko nechtěli jsme tě tak vyděsit." No tak to se vám asi moc nepovedlo. ,,Nechte mě prosím mluvit," vyštěkla jsem na ně, ,,Něco jsem viděla." Jejich zděšené výrazy se setkají. Nechápou co se jim snažím říct. Nejspíš se toho i bojí. Popravdě jsem z toho zděšená taky. ,,Co co tím myslíš?" zakoktne se táta. Nevím jak jim to vysvětlit. Pochopí mě vůbec? ,,No když jsem omdlela. Omdlela jsem že jo?" všichni naráz pokývnou hlavou, ,,No tak jsem se objevila v nějakým hradu. Ale ne jako doopravdy objevila, ale byla jsem tam jen jako pozorovatel. Chápete to? No a byla tam ona. Nejdřív jsem ji nepoznala, ale  když poručila jednomu ze svých pomocníku o to, aby mě našel a dovedl mě jí. Vyslovila moje jméno a bylo jasný, že je to ona. Esmeralda. Doopravdy. Viděla jsem ji. Dokonce mi byla povědomá a to jsem ji ani nikdy neviděla." Vychrlila jsem to na ně na jeden nádech. 

Nevěděli co na to říct. Tohle nejspíš nečekali. Já jsem to taky nečekala. Vlastně ani nevím jestli je to realita. Nevymyslela jsem si to jen? Popravdě doufám, že ne protože ten kluk byl fakt k nakousnutí. Pane bože nad čím přemýšlím vždyť mě chce odvést Esmeraldě. ,,Viděla jsi opravdu tohle Sofie?" zastavila moje myšlenky mamka, ,,Musíš nám říct pravdu je to důležité." ,,Ano říkám pravdu. Proč bych vám jako měla lhát?" nechápu její otázku. A proč je to vlastně tak důležité?

Mamka odvádí tátu pryč s pokoje. Rozbíhám se za nimi. Přece nemůžu jen tak odejít. Vidím jak schází do suterénu. Proč jdou do učebny? Nechápu co se tady děje. Já se probudím po tom co omdlím a oni jen tak odejdou? Když je dohoním tak stojí u knihovny. Oba zjevně hledají nějakou knihu. Táta chňapne po jedné uložené v nejvyšší polici. Úpřímně jsem si ji nikdy nevšimla. Něco zašeptá a kniha se otevře. Nejspíš nějaké kouzlo. Začne číst otevřenou stránku a mamka hned k němu přiběhne. Jako v  tranzu dojdou ke stolu a tam knihu položí. Samozřejmě jsem zvědavá a tak k nim doběhnu. Na straně byl velký černý nadpis. Vize.

,,Co to má být ta vize?" musela jsem se zeptat jinak by mi neodpověděli. Vidím, že prarodiče se k nám už taky přidali. Ale nikdo z nich se nemá k tomu, aby mi odpověděli. Nevydržím to už ani vteřinu v nevědomosti: ,,Tak sakra co to je? Má to něco společnýho s tím co jsem viděla?" Konečně upoutám jejich pozornost. ,,Myslíme si že ano," začne pomalu táta, ,,Je to schopnost Černých čarodějů. Je to však velmi vzácná schopnost. Byla více rozšířená v minulosti, ale dnes ji většinou disponují pouze ti nejsilnější Černý čarodějové nebo čarodějky." V pokoji bylo absolutní ticho. Nikdo se neodvažoval nic říct a tak jsme jen zírali do té knihy. ,,Jak myslíš nejmocnější? Já nejsem totiž moc mocná. Má ji třeba Esmeralda?" potřebovala jsem ty otázky ze sebe dostat. Táta se zdráhal, ale přece jen odpověděl: ,,Nemá. Neočekávali jsme ani že tu schopnost budeš mít ty. Je to velmi vzácná schopnost vidět minulost, budoucnost nebo současnost. Takže nám tvá vize teď nijak nepomůže v určení jak moc jsme Esmeraldou ohroženi." No tak to je úžasný. Nestačí , že už teď jsem divná dost? Musím mít nějaký schopnosti navíc? Ještě ke všemu z Černé strany.  

,,No myslí, že toho bylo na Sofii dneska dost. Probereme to zítra," babička se v tom už dneska nechtěla patlat. Mamka s ní pro jednou souhlasila: ,,Máš pravdu mami. Je už dost pozdě. Bože vždyť je jedna hodina ráno. Šup spát." Vážně to chtěj takhle ututlat? To není možný. Ale nejspíš s tím nic nenadělám. Když spolu tyhle dvě souhlasí tak není jediná šance jejich názor změnit. Budu si muset na odpovědi počkat do zítra.

Ležim v posteli. Mamka mě přikrejvá jak kdyby mi bylo pět. Asi se o mne hodně bála. ,,Všechno bude v pořádku zlatíčko. Nic se ti  nestane to ti slibuji," říká uplakaně. Já nic neříkám a jen ji pevně obejmu. Nevim jak jinak ji utěšit. Nejspíš je to pro ni opravdu těžký. Neumím si představit co prožívá. Jako je pravda, že já to také nemám nejjednodušší. Mamka však vždy byla trochu citlivější než já.  Po chvíli se odtáhne. Setře si slzu a usměje se. Při odchodu zhasne a já tak zůstanu sama v temném pokoji jen se svými myšlenkami. Myslím, že dnes tak snadno neusnu.