(D)Otazník

7.

Seděla jsem ve vlaku a pozorovala světla města v dálce.
Zase to město duší opouštím.
Po tváři se mi skutálí slza.
Pozoruji, jak se ty světla rozostřují a nakonec zmizí za kopci a stromy. Felixův dům byl obzvlášť vidět. Zase a stále má orchideje v oknech.
Bolí to. Vracet se do města, kde nemám pomalu komu říct "Ahoj" a komu se vyzpovídat... Nikdy mi mé město nepřišlo tak osamělé... Nemůžu ho ani nazvat rodným, protože jsem se v něm nenarodila. Narodila jsem se tady. Ve městě, které mi způsobilo tolik bolesti a slz, že bych ho spíše měla nenávidět, ale i tak ho miluji.
Chci tady bydlet. Žít. Stavět se Stanlym bunkry v lesích a vícekrát denně vidět Pastu utíkat před včelami...
Zasměji se nad tou vzpomínkou.
Ráda bych zase viděla našeho metal-Senpaje a zase slyšela jeho úžasné hlášky a i hru na kytaru... Ráda bych si poslechla nějakou písničku ze hry "Life is strange" a to i po tom, jak se ke mně a Enormice zachoval.
Kdybych žila tam, nikdy bych nepotkala Susan, ale také nezažila tolik bolesti. Tím jsem si jistá. Když tak bych tam měla Enormicu.
City jsou zajímavé... dáme si příklad - třeba oblíbenou lásku. Lásku nemůžete rozdělit. Prostě ji buď máte nebo ne. Neexistuje žádná střední cesta. Lásky nemůžete mít málo ani moc. To už jsou úhly pohledu. Když jí máte málo, jste asi jedinec, který si sám sebe neváží a pokud jí máte moc, tak to není láska. Jednoduché.
Hele, teď mě napadl jeden citát: "Už zbyl jen popel, ale stále si pamatujeme oheň."
Nechám vaši inteligenci a představivost si to přebrat po svém.