(D)Otazník

3.

Mohla jsem rozhodnout o něčím životě.
Mnohokrát.
Otočím se ke škole a svléknu se až do trička. Mé tělo se zaklepe zimou a ještě na něj dopadne pár sněhových vloček.
Je zima. Ne taková, jako před lety, ale stále je.
Sednu si na zem a pozoruji tichou školu. Není obyčejná. Je pro mě více, než jakákoliv jiná budova... Všichni mí milovaní přátele chodí právě na tuto školu.
Zavřu oči a před očima se mi objeví další vzpomínka...
Mohla jsem vládnout jako malý lord ze Zimohradu jako ze seriálu "Hra o trůny". Mohla jsem a dvakrát to udělala... Dvakrát a zcela fatálně.
Pamatujete si na ten incident ve Francii? Jak se tam pár muslimů odpálilo?... Pár lidí se tam vydalo. I má kamarádka Susan. Mrzli pod stromy v dešti a hledali signál, aby mohli napsat domů svým milovaným... Měli strach a vůbec nevěděli, zda se vrátí.
Já jsem tam Susan poslala. Zeptala se a já ji podpořila v odjezdu.
Brečela jsem. Celé dny seděla na posteli a brečela. Nikdo nechápal, proč jsem z té Francie tak špatná.
Ani moje sestřenka a můj ex, tehdy ještě můj přítel, mi řekl, že to bude vpořádku... a následně mi řekl spoustu věcí, které mě rozbrečely mnohem víc. Tak Susan napsal. Slíbil jí, že když se jí něco stane, tak se o mě postará... Sliby chyby. Bolí na to vzpomínat.
Po pár dnech se Susan vrátila. Držela v ruce žlutou obálku s fotografií, která byla určená jen mně. Na té fotografii byl vzkaz pro mě a kolem něj svíčky:

Všechny nás to zasáhlo. Je nám to líto. Vzpomínáme. Budeme bojovat!
Jsem tu kvůli Serah.
Tomu nejúžasnějšímu člověku, co jsem kdy potkala.

Dostalo mě to. Celé dlouhé měsíce jsem tu fotku měla přilepenou uprostřed pokoje na zrcadle.
Měli tam pomáhat v muslimské části. Každá menšina dokáže být divoká.
Jeden muž tam vytasil nůž proti Danovi. Ano, Dan tam byl taky. Celá ta jejich náklonnost začala tam.
Tak na něj mířil nožem a Susan nenapadlo nic jiného, než Dana vytlačit stranou a nechat se bodnout... Fyzická vzpomínka. Zranilo mě, když o tom tak nadšeně mluvila... Nejen, že jsem ji pobídla v tom, aby tam jela, ale to, že to na mě působilo, jako by říkala: "Ha! To je kvůli tomu, že jsi mě tam poslala!" ... Prostě mě to štvalo... Ani ne ta situace, ale spíše to, jakým způsobem o tom mluvila. To pak na mě působilo mnohem hůř... Někdy bych si přála být starší, abych to mohla zažít taky.
Tehdy jsem pochopila, že s rodem Freyů si nemám zahrávat. Všichni GOT fanoušci to ví a já to zjistila také a vyčítala jsem si, že jsem to nevěděla...
Vstanu a opráším ze sebe sníh.
Nikomu se nedá věřit a já ani sama sobě nemůžu věřit... Paradox?