I'll Be Good [cz spn-ff]

Kavárna s dobrým zadkem

Probudilo mě klepání na dveře. S protočenýma očima a nenuceným povzdechnutím jsem se vykopala z rozehřáté postele. Cestou ke dveřím jsem si trochu poupravila vlasy a promnula si oči, pak jsem dveře otevřela. Stála tam drobná zrzka s normálně přívětivým úsměvem. Teď se ale mračila a já se jen nejistě usmála.

„Já-," neměla jsem ani možnost cokoliv dopovědět, jelikož zrzky naštvaný hlas mě přerušil.

„V jedenáct jste měla být pryč a víte, kolik je teď? Půl jedné! A vy se tady promenádujete v pyžamu. Máte deset minut na to se sbalit nebo si připlaťte za další noc." A s dupotem odkráčela. Zašklebila jsem se a zavřela dveře. Sebrala první oblečení, které bylo po ruce a vrhla jsem se do sprchy. 

Byla jsem opravdu vděčná Bohu za to, že se mi podařilo vyhrabat ještě nějaké dolarovky. Když jsem se trochu poupravila, tak jsem vyběhla z pokoje a namířila si to přímo k té zrzce. Pořád se na mě mračila, přestože jsem se přemohla a vykouzlila ten nejmilejší úsměv na tváři. 

„Ještě dvě noci, pak zmizím. Víte, mám hodně práce a,-" spustila jsem na ni, natahujíc k ní ruku s několika dolary.

„Nezajímá mě, co tady děláte. Jen zbytečně nezabírejte pokoj," přerušila mě s povzdychnutím. Se skousnutím rtem a přikývnutím jsem šla zpátky do pokoje. Můj plán na dnešek byl prostý - pročíst znovu celý deník a najít nějaká jména, adresy, zkrátka cokoliv, co by mě dovedlo k někomu, kdo mojí mámu znal a dovedl by mi pomoct. Jasně, několikrát se v tom deníku objevilo jméno John Winchester, ale víte, kolik je ve státech lidech s takovým jménem? Tucet, možná dva. Cítila jsem se jako kdybych hledala jehlu v obrovské kupce sena. A kvůli tomu mě opět zaplavil ten pocit. Sklíčenost, smutek a další svinstva, která by mi nikdy nechyběla. Měsíc bez mé matky, měsíc bez domova.

Do svého batůžku jsem hodila mobil a z poloviny prázdnou peněženku. Klíčky od pokoje jsem tam přihodila až když jsem zamkla. Začínalo mi kručet v břiše, proto jsem se rozhodla zajít do jedné z kaváren ve městě. Té kavárny jsem si všimla, už když jsem sem přijížděla. Na první pohled vypadala poměrně male, takže jsem byla zvědavá. A natěšená. Už dlouhou dobu jsem neměla nějaký dortík nebo koláč. Jablečný koláč. V duchu jsem se začala modlit, aby měli typický jablečný koláč se šlehačkou a skořicí. K tomu bych si dala horkou čokoládu nebo čaj. Hlasitě jsem polkla a pousmála se. A do něčeho narazila.

„Hej, seš normální!" mužský hlas mě stáhl zpátky do reality. Rychle jsem zamrkala a podívala se na vlastníka hlasu. Mohlo mu být kole třiceti. Na sobě měl ošuntělou koženkovou bundu a tmavé kalhoty. A byl asi o půl hlavy vyšší, jak já.

„Omlouvám se?" vypadlo ze mě. Byla jsem docela v šoku. Právě mi docházelo, že mě málem srazilo auto. A ten cápek na mě ještě zvyšoval hlas.

„To je všechno?"zeptal se a tvářil se u toho až moc překvapeně. A stejně jsem se zatvářila i já. Nebyl to on, kdo mě málem rozplácl blatníkem? 

„Co prosím? To tys mě málem srazil, omluva by měla nejdřív přijít z tvojí strany." Jeho tvář teď byla spíš šokovaná, než překvapená. Týpek přimhouřil oči a ukázal na mě prstem, připraven, něco říct. 

„Vběhlas mi do cesty, můžeš být ráda, že jsem si tě všimnul," řekl, upřeně se dívajíc do mých očí. 

„Kdyby sis mě všimnul, tak bys na mě teď nekřičel," zamračila jsem se. „Nesrazil jsi mě jenom díky tomu, že má dobrý brzdy!" Ukázala jsem na černý Chevrolet Impala z roku 1967. To auto bylo nádherné a bez jediného škrábance. Povzdechla jsem si a odvrátila svůj pohled od černé krásky. „A teď, jestli mě omluvíš, budu pokračovat ve svojí cestě za koláčem." Pousmála jsem se a špinavého blonďáka jsem obešla. Podle toho, co jsem si pamatovala, chybělo jen několik set metrů a našla jsem kavárnu. A opravdu tomu tak bylo. S lehkým klopýtnutím jsem vešla do voňavého podniku a nasála vůni koláčů a čerstvé kávy. Sama pro sebe jsem se usmála a posadila se k jednoduchému bílému stolečku. Téměř i hned u mě byla starší servírka a čekala na mou objednávku.

„Dám si jablečný koláč se šlehačkou a skořicí navíc, pokud by to šlo. A k tomu horkou čokoládu s marshmallows, děkuji," usmívala jsem se, zatímco servírka si má slova zapisovala na žlutý papírek. S úsměvem odešla a já s úlevou vydechla. Po dlouhé době jsem se cítila dobře a mohl za to především ten jablečný koláč, jehož vůně se rozléhala po celé kavárně. A ta servírka mi připomínala mou babičku. Tahle poklidná atmosféra mi připomínala časy, kdy jsme s mamkou a mými sestrami bydleli u babičky. Babička nám pekla koláče snad každý den, přesto jsem jich ale nikdy neměla dost. Rodinná idylka se zhroutila po babiččině smrti. Starší sestra se vdala a odstěhovala do Kalifornie a mladší sestra šla do péče k tátovi. A já zůstala jako jediná s mamkou. Začátky našeho samostatného života nebyly zrovna nejsnadnější. Z Richmondu ve Virginii jsme se přestěhovaly do vzdáleného Franfortu, až v Kentucky. Říkala jsem si, že jiný stát, jiné já, ale vůbec nic se nezměnilo. Do okolí jsem nezapadala ani já, ani máma a ve škole to bylo peklo. Nenáviděla jsem to tam a proto jsem byla radostí bez sebe, když jsme se s přestěhovaly do Lexingtonu. Má radost se ale rozplynula hned po několika dnech v novém městě a to zrovna v den, kdy jsem šla poprvé do nové školy. Až na pár výjimek to tam bylo ještě horší jak ve Franfortu. Měla jsem tam jednu kamarádku a tou byla Bethany - malá brunetka s ohromnýma očima. Ale všechno jednou končí a tak skončila pohoda i tam.

Lehce jsem si odkašlala a usrkla si horké čokolády. Za tu dobu, co jsem dumala nad svým životem, mi servírka přinesla i dnešní noviny. Nic nového jsem se nedozvěděla, možná jen to, že nějaké paní Grandwalldové sežrali svišti veškerou úrodu, tak jsem očima zabloudila někam jinam, přesněji k proskleným dveřím, které se zrovna otvíraly. Několik vteřin jsem zírala před sebe, respektive na dolní část osoby, která právě vešla. Bylo mi jedno, jestli si mě někdo všimne, ale ten zadek byl skvělej. Až s cinknutím těch dveří, že se zavřely, jsem si majitele zadku prohlídla celého. A málem jsem se udusila vzduchem.