I'll Be Good [cz spn-ff]

Bacon burger a jablečný koláč

Oči majitele dobrého zadku se dívaly přímo na mou maličkost, díky čemuž jsem se málem udusila vzduchem, což snad není ani možné. Nebo snad jo? Každopádně, snažila jsem se tolik nečervenat. Když se mi to konečně podařilo, vrátila jsem se pohledem zpátky na týpka s dobrým zadkem. Stál u pultíku a povídal si se servírkou, která měnila výrazy rychleji, jak já náladu. Jednou se usmívala, pak byl v šoku, a teď se dokonce rozbrečela. Nechápavě jsem nakrčila obočí a přimhouřila oči.

Po několika minutách, co jsem seděla u horké čokolády a četla si komiks s Garfieldem, jsem si všimla, že se brunet s dobrým zadkem odněkud vrátil. Hned za ním cupitala ta servírka a utírajíc si slzy vyběhla z kavárny. Brunet se zastavil, když mu začal zvonit mobil. Zvedl ho a s někým mluvil, přičemž si prohlížel všechny, co se zrovna nacházeli v kavárně, včetně mě. S pohledem upřeným na kluka jen o pár let staršího, než já, vrátil mobil zpátky do kapsy a vydal se k němu. Kluk zvedl oči od svého smartphonu a zarazil se. Brunet se posadil naproti němu a z náprsní kapsy něco vytáhl. Nestihla jsem přesně postřehnout, co to bylo, ale výraz toho kluka byl poměrně vyděšený. Z batůžku jsem rychle vytáhla peněženku a vytáhla z ní pár bankovek, které jsem dala pod talířek od koláče, pak jsem peněženku hodila zpátky a vyšvihla se na nohy.

„Na shledanou," prohodila jsem směrem ke starší servírce, když jsem proběhla kolem pult. Ten kluk mi nevěnoval jediný pohled, byl až příliš zaměstnaný svýma rukama a něco říkal Brunetovi. A Brunet se díval na mě - zkoumavým, zároveň podezíravým pohledem.

S vydechnutím jsem nechala dveře od kavárny, aby se zavřely. Nasadila jsem si batoh na záda a svižným krokem jsem šla zpátky do motelu. Ulice města teď byly celkem zalidněné, takže mi trvalo o něco déle se dostat alespoň na parkoviště patřící k motelu. Cestou jsem stačila vrazit alespoň do dvou starších maníků, kteří se na mě otáčeli a brbrali nějaké nesmysly ohledně mé nevychovanosti. Až po skoro čtvrt hodině jsem se dobelhala ke svému pokoji. Vyšťaveně jsem zalehla na postel a černým ovladačem jsem zapnula televizi. Zrovna velký výběr kanálů tady nebyl, takže jsem se musela spokojit pouze se zprávami a různými dokumenty o reprodukci hmyzu. Dnes u mě zvítězily zprávy. V duchu jsem se modlila, aby se tady alespoň něco dělo. Chtěla jsem konečně zažít něco, co zažívala i má mamka a kde jinde bych něco takového měla zažít, než ve městě, kde má mamka před lety zabila wendiga? Ale ani po deseti minutách sledování televize jsem se nic nedozvěděla.

„A to bylo pro odpolední televizní noviny vše," řekla prsatá blondýnka v televizi. Okamžitě jsem sáhla pro ovladač a vztekle televizi vypnula. Hlasitě jsem si povzdychla a nezapomněla jsem u toho ani trochu zafňukat. Začínala jsem být zoufalá a neskutečným způsobem znuděná. 

Za celou dobu, co jsem na cestách, se mi nepodařilo najít žádnou z věcí, kterými se mamka zabývala a nikdo z naší rodiny mi neodpovídá na zprávy. Ani se mě nikde nepodařilo najít jakýkoliv kontakt na Johna Winchestera, mamky parťáka. Celý deník jsem pročetla už třikrát doufajíc, že bych našla něco, co mi předtím uniklo. Ale nic. 

Frustrovaně jsem zabořila hlavu do polštářů na posteli a zakňučela. Se zavřenýma očima jsem se převalila na záda a pevně jsem semkla rty k sobě. Chtělo se mi křičet a cítila jsem, jak se mi začínají do očí drát slzy. Nikdy jsem nepatřila mezi ty, co by otevřeně projevovali emoce a nestalo se snad nikdy, aby mě někdo přistihl s pláčem. Na druhou stranu když jsem byla osamotě, moje oči se proměnily ve vodopády větší než Niagárské. A že jsem poslední měsíc osamotě víc než dost.

Schylovalo se k desáté večer, když mi začalo ukrutně kručet v břiše. Čapla jsem svůj batoh ve snaze najít tam alespoň sušenku, ale hledání bylo marné a nezbývalo mi nic jiného, než jít do non-stop občerstvení. S batohem na zádech jsem se vypravila do non-stopu jen několik stovek metrů vzdáleného od motelu. Venku už bylo o poznání chladněji a to zapříčinilo, že jsem se lehce oklepala.

Přestože tohle občerstvení bylo to jediné otevřené v tuhle dobu a tím páde se tady scházely všelijaké existence, působilo útulně. Stoly byly z tmavě hnědého dřeva a sedačky z modré koženky, a uprostřed každého stolu byla malá váza s umělou růží. Zaujala jsem místo u jednoho ze stolů v rohu. Nebylo to ani tak kvůli tomu, aby si mě opilí staříci nevšímali, jako spíš kvůli tomu, že se v tom rohu dala chytit wifi z motelu. 

„Bacon burger jako obvykle?" ozvalo se nade mnou, na což jsem trochu uskočila, protože jsem byla zaneprázdněná svým mobilem. Jakmile jsem ale zvedla pohled směrem k osobě, všimla jsem si starší černovlásky. Pousmála jsem se a přikývla.

„A bezinkovou limonádu, jestli ještě máte," dodala jsem. Černovláska přikývla a s úsměvem odcupitala za pult. A já se znovu začala věnovat svému mobilu. Projížděla jsem všechny zprávy, které jsem za poslední měsíc napsala a kontrolovala jsem, zda někdo neodpověděl. A nic. Nikdo z nich se neobtěžoval ani ty zprávy přečíst. Nechápala jsem to. Je pravda, že vztahy v naší rodině nikdy nebyly ideální, spíš naopak, ale myslela jsem, že smrt mojí matky, jejich sestry, dcery, vnučky, by je mohla aspoň trochu zasáhnout. 

Bacon burger byl to jediné, co mě dokázalo přivést na jiné myšlenky. Jedla jsem už hodně burgerů a můj žaludek nesnese moc masa, ale bacon burger je výjimka s velkým V. V podstatě to je jen velká kupa osmažené slaniny s majonézou, cibulí a sýrem mezi dvouma houskama. To celé zapečené dohromady. Jíst tohle každý den, tak vás budou za chvíli muset koulet nebo rovnou zemřete na obrovský cholesterol.  S chutí jsem se do burgeru zakousla, když v tom se otevřely dveře. Už jsem čekala nějaké opilé týpky, co tady budou vyřvávat, ale spíš jsem lehce strnula. Byl to ten brunet, kterého jsem viděla v kavárně a po jeho boku stál ten týpek, co mě málem srazil autem. Pomalu jsem polkla a sledovala je, až si sednou. Zabrali stůl úplně na druhém konci, což bylo ve finále tak pět stolů od toho mého. Pár vteřin jsem je pozorovala, ale bacon burger byl pro mě větší prioritou a tak jsem znovu začala věnovat jemu. 

„Budete si přát ještě něco?" hlas černovlásky mě vytrhl z bloumání nad úžasným burgerem.

„Kousek koláče by byl super," usmála jsem se. Mamka mi vždycky říkala, že bych se na noc neměla přejídat, ale nikdy jsem si od toho nemohla pomoct. A nedát si koláč po burgeru? To bych nebyla já. Během chvilky mi na stole přistál kousek jablečného koláče. Špitnutím jsem černovlásce poděkovala a pustila se s chutí do dezertu.

Moje oči zabloudily směrem k těm dvoum, díky čemuž jsem si všimla, jak se na mě dívá ten, který mě málem srazil. Můj pohled vydržel jen pár vteřin, ovšem ten jeho dál přetrvával a když jsem se na něj podívala znovu, nebyl to jen jeho pár očí, co mě pozoroval. Ten dlouhán, který si mě podezřele měřil pohledem v kavárně, si mě prohlížel i teď. A začínalo mi to nahánět strach. Beze slov jsem dala černovlásce peníze a úsměvem se s ní rozloučila. Pohledy těch dvou jsem cítila i po zavření dveří a po těle mi přeběhl chlad. Svižným krokem jsem doběhla do svého motelového pokoje.