Úkol: Pomsta Pána zla [ff Harry Potter]

5. kapitola

Druhý den byl o dost méně úspěšný, než ten první.

Nejenže jsem se ani vzdáleně neblížila vymyšlení, co bych mohla dělat s tekutým štěstím, ale ani vyučování mi dvakrát nešlo. Což bylo ještě docela mírné označení. Profesor Kratiknot to označil za fatální nedostatek kontroly a sebekázně. Rozhazoval při tom rukama a vypadal docela legračně. Možná taky proto, že jsem v jeho hodině jedné studentce přikouzlila krysí ocásek. Pořádně dlouhý a olysalý. Její jekot, když si toho všimla, musel slyšet celý hrad a Kratiknot ji taky hned poslal na ošetřovnu. Přísahám, že to bylo omylem. Ale neříkám, že toho lituju.

Během hodiny bylinkářství jsem shodila květináč a celá třída spolu s profesorkou musela tu pitomou kytku chytat. Myslím to vážně. Chytat. A to jsem nevěděla, že vůbec nějaká rostlina dokáže zdrhat.

Vrcholem všeho byla profesorka McGonagallová, která se svým důvtipem nakrkla Snapea a mně znepříjemnila zbytek času, který budu muset ve škole strávit. Říkala, že v této těžké době je absolutně nepřípustné neúčastnit se hodin obrany proti černé magii a že jsem povinna zajistit, abych byla schopná se bránit, kdyby to bylo nutné.

Snape nemohl nic moc namítat. Vlastně se o to ani nepokusil. Ale celou hodinu na mě střílel otázky, které ani náhodou nemohly být v učebnici, a během praktické části nepřipustil, abych se vůbec dostala na řadu. Měla jsem tušení, že přesně takto bude probíhat moje účast každou hodinu. Jako bych už toho neměla dost.

Na konci toho všeho jsem toužila po milosrdné smrti.

Místo sebevraždy jsem se moudře rozhodla posilnit na duchu i na těle a došla si do jídelny na odpolední svačinku. V rámci předstírání jsem se posadila vedle Ginny a usmívala se na všechny okolo. Většina mi to oplatila, kromě Hermiony, která byla najednou hrozně zabraná do učebnice lektvarů. Pro jednou něco nevyhrála.

„Rone, musíš se soustředit. Pak už to... půjde samo," říkal zrovna Potter Weaslymu, který nevypadal, že by měl v úmyslu něco z dnešní nabídky sníst. Což bylo krajně neobvyklé. Kdyby měl zrzek dostatek času, sežral by během hostin klidně celý stůl sám. Možná včetně pár studentů.

„Jo, tobě se to řekne," odsekl chabě.

„O co jde?" optala jsem se a čekala na vysvětlení. Harry měl na sobě famfrpálový dres. I Ginny ho měla. Vlastně všichni, o kterých jsem vzdáleně tušila, že jsou v týmu, ho měli. Pomalu mi začínalo svítat.

„Ron chce hrát za Nebelvír a dneska jsou zkoušky," objasnila mi v rychlosti Ginny a dál utěšovala bratra. Já si nabrala na talíř. Famfrpál mě nijak zvlášť nezajímal. Samozřejmě jsem uměla létat na koštěti, ale nikdy jsem netoužila házet míč do obručí nebo se hnát za kovovým hmyzem jako Potter. Proto jsem obrátila veškerou svoji pozornost k jídlu. Ale do pusy jsem si stihla nacpat sotva jedno sousto.

„Hele, Sophie... přijdeš? Bylo by... bylo by to super, kdyby ses přišla podívat," ozval se najednou Weasley. Otočila jsem se na něj. A všichni se otočili na mě, čekajíc na odpověď. Vsadila bych se, že pokud půjdu já, nacpe se tam spousta dalších lidí, kteří by normálně na stadion nevkročili ani špičkou boty.

„Jasně, přijdu," kývla jsem a usmála se na něj. Ani jsem moc neváhala. Na to, abych ho v takovém stavu odmítla, bych potřebovala dobrou výmluvu. A tu jsem neměla. Weasley vypadal nadmíru spokojeně, rozhodně méně bledě, a konečně kousnul do nějakého párku, který ukradl z Potterova talíře. Ten ho blahosklonně poplácal po rameni. Pusu, pusu...

Weaslymu moje přítomnost zřejmě moc nepomohla. Stál před davem kandidátů na tým jako socha a stejně tak bílý.

Jak jsem čekala, uspořádání diváků bylo následující: na spodní lavici seděla Grangerová s knihou v ruce, vedle ní Lenka a další tři holky, plus sem tam rozházení spolužáci, které jsem neznala a nikdy v životě je neviděla. Jedna z holek vedle Hermiony, jak jsem si vzpomněla, se mnou bydlela na pokoji.