Úkol: Pomsta Pána zla [ff Harry Potter]

14. kapitola

Říká se, že pomsta je sladká. Sladší než med, cukr, sladký máslový ležák, čokolády i všechny sacharidy světa. Co pro mě znamenala pomsta? Stres, únavu, bolestivé křeče v těle a v hlavě, a i zvracení.

Ano, prozvracela jsem většinu cesty zpátky do Bradavic. Původně jsem měla k puse přišpendlený jen zvracící pytlík stranou z kupé, aby náhodou Ron nezačal zvracet taky. Lidi na mě koukali divně. Sami se stále smáli z radosti z Vánoc, z rodinných setkání a nových dárků. Někteří už věděli i o tragédii domovu Weaslyových. Vždy se zatvářili soucitně, jako by chtěli Rona povzbudit jedním poplácáním po rameni. I blbeček Weasly věděl, že tohle nepomůže, a vyhýbal se všem ostatním obloukem. Hermiona brečela a objímala Harryho a Rona snad ještě dvě hodiny potom. Možná je pořád držela kolem krku i v kupé. Mohla to být taky jedna z možností, proč nepřestávám zvracet. Další byla, že na mě dolehla tíha pudinku od paní Weaslyové. Okamžitě jsem zavrhla všechny možnosti, když už jsem objímala „velmi hygienickou" mísu ve vlaku.

Tuším, co by ostatní napadlo.

Možná jsem těhotná.

Opět.

Třeba je Draco plodící maniak s nabubřelým egem. A já mám štěstí, že mám výkonnou dělohu.

Anebo se tu skrývala ta pravdivější možnost. Můj otec a jeho spolek mě zradili. Moje kmotřička a možná i otcova štětka Beatrix Lestrangeová si šla zařádit do místa, kde jsem přebývala. Měla jsem na jazyku deseti miliónů sprostých nadávek vůči celému světu. Ovšem zapřísáhla jsem se jasně. Tohle bude stát tu černovlasou děvku a chlupatého idiota život. I kdyby to mělo být poslední kouzlo, co Sophie Riddle provede.

Holčičí záchodky ve vlaku byly po zbytek cesty plně obsazeny, takže ať už během cesty děvčata vymyslela jakékoliv kouzlo na vyprázdnění měchýře či jeho pozastavení, rozhodně se nenudila. Za hustého dýmu valícího se kolem kol vlaku na bradavickém nástupišti pozdě večer jsem se vybelhala ze dveří a málem plácla obličejem do sněhu. Koutkem oka jsem zpozorovala, jak Hagrid srdceryvně objímá plačícího Rona i zamlklého Harryho. Poprvé za celou dobu jsem se nepokusila udělat žádnej svůj sarkastickej obličej. Neměla jsem zapotřebí, abych ho nikomu věnovala.

„Bacha, Sophie," zadržel mě Draco, když jsem sebou zakymácela. „Jsi v pohodě?"

„Táhni k čertu," vyšlo ze mě sípavě a mnohem méně tvrději, než jsem zamýšlela. Moje hlasivky při dávení asi vypověděly službu. Jen ať si Draco užije tu pachuť zvratků, která ze mě šla.

„Dokázala jsi mě poslat už do lepších míst," zasmál se mi ve společnosti svých kamarádíčků, kteří mu přizvukovali.

Děkovala jsem svému organismu, že se ozval v pravou chvíli. Žaludek v tu chvíli v těsné blízkosti Dracových bot vyklopil své poslední zbytky. Všichni kromě Draca hned uskočili a začali se ozývat znechucenými zvuky. Já jsem při posledním úsměvu, který jsem mu věnovala, omdlela.

Potěš koště, probudila jsem se na nemocničním lůžku. Poslepu jsem rukou nahmatala to hnusné zažmolkované prostěradlo typické pro tyhle nemohoucí chudáky, mezi kterými jsem ležela zrovna teď já. Peřina smrděla jak Ronovy roky zapomenuté ponožky a zároveň ve vzduchu byl cítit nakyslý zápach dezinfekcí a chemikálií od mudlů. A podruhé potěš koště – já měla na stole také lahvičku s nějakými antibitoky. Název zněl tak složitě, že mě z něho opět rozbolela hlava.

Zanaříkala jsem a sáhla si rukou na čelo. Měla jsem horečku. Poznala jsem, že jsem jak kamínka v naší společenské místnosti, ještě dřív, než za mnou přiběhla vždy pozorná madame Pomfreyová.