Nedoceněná

3.

Andy:

Seděl jsem u ředitele v kanceláři a jaksi jsem ignoroval to, co říkal. Pořád jsem byl naštvaný na matku. Po tom všem se stěhujeme. Musel jsem opustit všechno. Scout (moji holku), kapelu a celý můj dosavadní život. Najednou někdo zaklepal.

,,Dále!" vyzval ho/ji ředitel, kteréhož jméno jsem očividně nějak přeslechl.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila mně povědomá dívka. Její vlnité hnědé vlasy se stáčely pod lopatky a nervózně si mnula ruce.

,,A vy musíte být-"

,,Mary-Anne Wayne," představila se. Má příjmení jako můj oblíbený superhrdina.

,,Jistě," přikývl. ,,Tady pan Biersack je tu dnes taky poprvé, tak vás vezmu naráz," oznámil nám. Super.

,,A tohle je vaše třída," oznámil nám po asi deseti minutách prohlídky. Otevřel dveře do třídy a vpustil nás. Ani jsme se nepředstavovali. Dvě zadní lavice byly prázdné. Neváhal jsem, a sedl jsem si do té úplně vzadu. Určitá část mého já chtěla, aby si přisedla, ale sedla si do lavice přede mě. Přemýšlel jsem, že si sednu vedle ní, ale zahlédl jsem, jak si dává sluchátko do ucha, tak jsem to přestal řešit. Taky jsem si nandal sluchátka do uší a rozezněly tóny písničky Back In Black od AC/DC. Jediná věc která je na tomhle možná dobrá je ta, že jsem se dostal pryč od lidí, co mě šikanovali. Doufám, že to tu nebude stejné nebo ještě horší.

Rosemary:

To snad není pravda! Já jsem dement! Zapomněla jsem si na "hřišti" lahev s pitím. Budu se tam muset vrátit. Kolem prstu jsem si obmotala pramínek vlasů z paruky. Celá tahle věc s maskováním se mi nelíbila, ale pro případ že by se mě Carl rozhodl mě hledat. Že by můj obličej visel na stěně a nad ním byl nápis pohřešovaná mě donutil se pousmát. Zavřela jsem skříňku a rozešla jsem se k hřišti. Bylo za školou a často tam chodili lidi ze školy kouřit - a toho jsem si všimla za jeden den. Tělocvik je pro mě s parukou dost obtížný, ale jde to zvládnout a paruka mi nespadne. Prošla jsem otevřenými dveřmi a rozhlédla jsem se. Musím zapřemýšlet, kam jsem ji odkládala. Tohle se vážně stane jenom mně. Zabočila jsem za roh, ale uviděla jsem něco, co nebyl původní účel. Parta idiotů držela Biersacka za lem trika ve vzduchu. Přistála mu na obličeji rána a to už jsem nevydržela.

,,HEJ! CO SI MYSLÍTE, ŽE DĚLÁTE?!" zařvala jsem na ně.

,,Hele, nestarej se, holčičko," odbyl mě jeden z nich. 

,,To snad nemyslej vážně,"  zašeptala jsem a rozběhla jsem se tam.

,,Ne! Mary-Anne! Zbijou tě!" varoval mě Biersack, ale nevnímala jsem ho, protože nemá pravdu. Je velice těžké si zvyknout na falešné jméno, snad se někde neprokecnu. Soustředila jsem se na moji oběť - toho idiota co mě nazval holčičkou. Vrazila jsem mu a uslyšela jsem křupnutí - nestává se to teď nějak často? Toho kluka co držel Biersacka za tričko jsem kopla do rozkroku a ten se svalil se na zem ke svému kamarádovi.

,,Hej, já nechci žádný problémy," odstupoval ten třetí.

,,Srabe," sykla jsem. Z těhle lidí, kteří se vykašlou na svoji partu kvůli strachu, se mi dělalo zle. Podrazila jsem mu nohu a jak ležel na zemi, tak jsem do něj kopla a plivla mu do obličeje. Otočila jsem se k němu zády - což se u protivníků dělat nemá - a podala jsem Biersackovi ruku. Ten kluk mi byl vážně povědomý. Ochotně mou ruku přijal a s mou pomocí se zvedl. ,,Ty jsi mi ale hrdina," neodpustila jsem si uštěpačnou poznámku. Pohlédla jsem na "zmlácené" kluky. ,,Teď bychom asi měli zdrhat, viď?" olízla jsem si koutek rtu a zvedla pohled k Biersackovi.