Nevlastní bratr

1. Stěhování

Ken - tučně

Luhan - normální písmo

Vzbudily mě hlasitý rány z dolního patra, podíval jsem se na hodiny, bylo 8:14. Zajímalo by mě, co důležitýho má můj debilní otec právě teď na práci. Přikryl jsem si polštářem hlavu a snažil se usnout. "Kene!" ozvalo se z patra "Pojď mi pomoct přestěhovat nějaký věci!" No to si snad dělá prdel.

Neochotně jsem slezl schody, byl sem vytočenej a rozhodl jsem se to dávat výrazně najevo. V obýváku byly naskládaný krabice, byly tam věci z otcovi ložnice a nějaký blbosti z koupelny. "Odnes tohle do sklepa." řekl mi, zatím co se snažil utírat prach. Obrátil jsem oči v sloup a šel pro krabice.

Nechápal jsem, co dělá, ale neřešil jsem to, chtěl jsem se co nejdřív vrátit do postele. Přece jen, měl jsem přednášky až od jedný. "Dneska se k nám stěhují Ayaka s Luhanem." řekl nadšeně. Pustil jsem krabice "Cože kurva..?!"

Dneska jsme se stěhovali, máma mě nadšeně budila. Vstal jsem s nechutí a šel si dát poslední sprchu v našem bytě.

Nechtělo se mi, vzal jsem ten kufr kde jsem měl všechny věci, divil jsem se, že se mi do toho kufru vešly. Vůbec jsem se netěšil. Nesnáším létání. Nechápu, proč se tam nemůžeme dopravit jinak. Nebo spíš, proč se tam musíme dopravit. Nechci tam, nechci opustit školu a kamarády, nechci novýho nevlastního tátu a bratra.

"Lulu, zlatíčko, jdeme!" zakřičela na mě máma. "Jaa nikam nechcii!" choval jsem se jak děcko, který má jít poprvé do školky.
"Luhane dělej!" slyšel jsem jak máma jde po schodech. 'Asi mě chce odtáhnout násilím' pomyslel jsem si a zasmál se. Otevřela dveře a uviděla mě u okna jak koukám ven. Vzala mě za ruku a obejmula.

Byli jsme na letišti a čekali až budeme moci jít do letadla,netěšil jsem se. Šli jsme do letadla, letuška nám ukázala kam se usadit, nemohl jsem si sednout vůbec pohodlně. Byl jsem strašně z toho letu nervozní. Nakonec jsem se usadil, mamka mě chytla za ruku a ja spokojeně usnul. Probudil jsem se až když jsme byli v Tokyu, už jsme přistáli. Nechtělo se mi vubec vstávat.

Byli jsme na letišti s našema kuframa a já čekal kde se objeví ten její 'miláček' doufal jsem, že nedojede pro nás i s jeho synem.

Seděl jsem v lavici a odpočítával minuty do konce přednášky. Podíval jsem se na hodinky. Otec by už měl být na letišti. Nikdy jsem neměl větší radost, že dojdu domů až večer.

Bylo už něco po sedmí a já mířil domů. Čím víc jsem se blížil, tím víc jsem byl nervózní. Byl jsem zvyklej na prázdnej barák a žádný nucený konverzace, společný obědy nebo večeře. Celou cestu jsem přemýšlel, jak to asi teď bude dál.

Zhluboka jsem se nadechl a odemknul dveře. Z obýváku jsem slyšel hlasy. Snažil jsem se potichu dostat nahoru. "Kene, pojď k nám!" zavolal otec. Dlaní jsem se plácl do čela. Sešel jsem schody a zamířil k obýváku, kde seděli všichni tři. "Jsem Ken." pronesl jsem lhostejně, zatím co jsem se pravou rukou držel za paži.

Čekal tam na nás, jenom jsme k němu přišli a on hned spustil "Ahoj jmenuji se Ayato, rád tě poznávám Luhane" a podal mi ruku, usmál jsem se.. "Těší mě" už jsem chtěl být aspoň u nich a mít třeba svůj vlastní pokoj a nevidět ty dvě hrdličky.

Seděli jsme u nich v obýváku a povídali jsme si, celkem jsem si ho aji zalíbil jak furt vykládal. Slyšel jsem cvaknout dveře asi přišel 'můj nevlastní bracha.' "Kene, pojď k nám!" zakřičel Ayato. Chvíle kdy ho poznám, celkem jsem se těšil. Vešel, otočil jsem se po něm 'no do hajzlu ten je...' radsi sem to nechtěl domyslet.. "Jsem Ken" prohlásil, vypadal jako by chtě odejít. Zvedl jsem se a šel k němu podal mu ruku a řekl "Ahoj já jsem Luhan" a uculil jsem se.