Hrana

Kapitola I.

    Zase na sebe zírala do zrcadla. Stála tam, před tím kusem skla, který ji určitě převyšovalo o dobrých 30 čísel, a oči měla zavrtané na svůj odraz. Emma nikdy nechápala, proč to její teta dělá. I teď jí to lámalo hlavu. Ale možná to chápala víc pokaždé, kdy ji takhle chytila. 

    Jednou se na to ptala i strýce. „Proč tam stojí? Vypadá, jako by měla každou chvíli plakat." Na to se na ni podíval a mile se usmál. „Pojď sem." Vyzval ji a rukou naznačil pohyb směrem k sobě. Emma k němu poslušně přišla, ale místo vysvětlení si ji nejprve posadil na klín. Až potom začal mluvit. „Víš, miláčku, teta prochází těžkým obdobím. I já. Jen každý to ukazujeme jinak." Na tváři měl pořád ten úsměv. „U mě to nejde tak poznat. Vypracuji se z toho a vím, že na mě doma čekáš ty a ona, proto mám důvod se vracet. A Line..." Ztichl. Pohledem zalétl ke dveřím pokoje své sestry, jen aby se přesvědčil, že jsou zavřené a ona neuslyší, co chce jejich neteři říct. „Tetička to řeší jinak. V práci se z toho vyškrábe aspoň na chvíli. Pak se ale vrátí domů..., a s tím se vrátí i to, na co chce tak urputně zapomenout. Proto ji někdy najdeš, jak na sebe civí do zrcadla. Snaží se přijít na to, co na sobě nenávidí nejvíc." V té době jí bylo 6.

    Svou tetu Emma milovala nadevše. Tedy, společně se strýčkem. A jahodovým pudingem. Ale to je příběh na jindy. Vždy, když se nedívala, ji pozorovala. Zrovna teď to dělala taky. I když si ji pamatovala a mohla by říct i poslepu jak vypadá, nemohla si pomoct.

    Emma nemohla říct, že se teta může chlubit postavou modelky, ale pro ni byla vlastně dokonalá. Line se 155 centimetry svou neteř převyšovala asi o hlavu. Světle hnědé vlasy měla v odraze přehozené přes ramena, kde jí dosahovaly do půlky hrudi a hnědo-modrýma očima si zrovna prohlížela obličej. Tmavé a úzké obočí. Podlouhlý nos, špička trošku pršáček. Vysoké lícní kosti a ostrá čelist. Menší čelo, sem tam vráska. To všechno doplněné hnědými pihami, vlastně všude. Štíhlé a dlouhé prsty. Kostnatá kol-

    „Emmo?" Linin hlas ji vylekal. Trhla sebou, čímž si přivodila formující se bouli nad čelem. S mnutím onoho místa očima zabloudila směrem nahoru k těm, jenž patřily její tetě. Jenže ta už ji sledovala zpátky.

    „Můžeš vylézt. Vidím tě." S tím zavřela křídlo a odraz zmizel ve tmě skříně. Emma se nadechla, otevřela železný obdélník, který představoval dveře, a vešla dovnitř pokoje.

--------------------------------------------

Takže zdravíčko:) Tohle je můj první zveřejněný příběh, který má tak nějak být originální. Možná vám to sem tam bude připadat povědomé, to protože se třeba někde inspiruji a nějak to poupravím a vložím to tam. Vyznělo to jakože jsem nějaká zlodějka, ale nejsem.

Jinak tohle chci věnovat NativeFeral, protože ona mi tak nějak dodala tu odvahu to zveřejnit, za což chci poděkovat. Díky. Eh.... děkuju, že jsi dodala tu kuráž tohle upravit a zveřejnit:) jsi super:) a ti ostatní co tohle čtou, běžte si od ní něco přečíst! (dat reklama) Je to úžasná česká autorka.

Zatím papko.