Hrana

Kapitola II.

     Emma s nervózním výrazem postávala před tetou. Oči se snažila držet při zemi, ale ticho v místnosti jí nedalo a sem tam zašvidrala nahoru.

     Line ji sledovala. Nebyl to přísný pohled, přece jen, ona taky taková byla. Zvědavá. Strašně jí to připomínalo... minulost. Mentálně se štípla. Nakonec se narovnala v zádech a vydechla. Emma se na ni podívala, stále s vytřeštěným výrazem, který prozrazoval, že se bojí, co má od tety čekat. Ta se na ni však jen usmívala.

     „Posaď se." Vyzvala dívku jemně. Ta byla chvíli rozpačitá, jenže jí došlo, že asi nebude moci protestovat, a tak se s výdechem posadila se zkříženýma nohama před Line. Ta jí palcem přejela po lícní kosti. Pořád se usmívala.

     „Co kdyby ses otočila, a já ti udělám cop?" zeptala se neteře. Ta jen zmateně zvedla jedno obočí. To nedostane žádný trest? Ani jeden z tetiných slavných proslovů?

     Když se ale Linin úsměv rozšířil, Emma odevzdaně přikývla. Rukama se zapřela do tvrdé matrace a s nadzvednutím se otočila čelem ke dveřím.

     Chvíli se nic nedělo. Emma už se chtěla obrátit zpět a zeptat se, jestli je vše v pořádku, ale v tu chvíli se jejích vlasů dotkly ty dlouhé prsty, které ještě před několika málo minutami sledovala.

     „Nechceš mi u toho něco zazpívat?" Ta otázka ji zaskočila. Jenže prsty jí vlasy pořád pročesávaly, někdy je jen odhrnula stranou, aby se dostala k dalším pramenům. Emma seděla jako socha. „No? Nemusíš, jestli nechceš. Jenom... tady je ticho."

     Emma cítila, jak se za ní teta nadechuje. „Dobře." Vyhrkla dřív, než mohla něco dalšího starší dívka namítnout. Ta se za ní jenom vítězoslavně ušklíbla.

     Jak jí Line začala rozdělovat vlasy, Emmě v hlavě vyvstala melodie písně. Pamatovala si, že už ji někde slyšela. Možná, že ji dokonce jednou zpívala teta se strýčkem. Muselo to být ale dávno, protože si na text skoro nevzpomínala.

     Nevadilo to však tomu, aby broukala melodii. Asi si toho nevšimla, ale Line jako kdyby strnula. Oči se jí rozšířily a zírala na Emminy záda.

     Panebože. Bylo jediné, co jí proběhlo hlavou. Jak to, že si to pamatuje? Ani jeden z nás tu písničku neslyšel aspoň... Pak jí to došlo. Zmáčkla Emmě vlasy. ...4 roky. Doufala, že si nepamatuje slova.

     Tuto cestu v autě nikdy nezažila a přála si, aby ji nezažila znovu. Seděla uprostřed terénního zeleného auta. Po jedné straně měla zděšeně vyhlížející pěti letou dívenku s krátkými hnědými vlasy. Vypadají jako černé. Skoro. Myslela si vždycky.

     Teď byly dlouhé. Dosahovaly Emmě až k pasu. Na konci zastřižené do roviny, stejně jako ofina, která jí končila nad tenkým, podobně tmavým obočím. Vypadá jako princezna.

     Na druhém sedadle vedle ní seděl chlapec vypadající stejně jak věkově, tak vzhledově. Pevně Line svíral ruku, až to bolelo. Jí to nevadilo. Potřebovala odpoutat pozornost od té hnědo- zelené oblohy táhnoucí se až kam oko dohlédlo. A určitě ještě mnohem dál.

    Jako spolujezdec seděla poměrně mladě vypadající slečna s blond vlasy. Ve tváři jí seděl výraz jako všem ve vozidle- naprostého zděšení.

     Rozklepanou rukou se natáhla k rádiu. Nikdo si nevšiml, co dělá, dokud se autem nerozezněly tóny staré písničky, kterou uměli všichni zpaměti.

     „Vážně Nico? Zrovna tohle?" Zeptal se chlapec vedle Line vytočeným hlasem.

     Veronica ho zpražila naštvaným pohledem. Její modré oči byly v zrcátku tvrdé, jenže ona svou sestru znala dobře na to, aby věděla, že je to jenom přetvářka a to, co je v nich doopravdy schováno, se nazývá strach.

     „Panebože." Uchechtla se Line ze svého místa. Pohledy všech v automobilu se na ni obrátily. Dokonce i hnědé oči jejich matky, která pevně svírala v rukou volant, až jí bělaly klouby. „Jsme tak strašně patetičtí." Vysvětlila jim, a pravděpodobně jediný, kterému to přišlo alespoň trochu vtipné, bylo její dvojče. „Seš blbá." Zazubil se na ni, přitom jí pořád svíral ruku.

     „Uklidníte se?!" Vyjela na ně řidička. „Už jsme skoro tady. Připravte se rychle tam jít." Tím všechny uzemnila. I Emma se v sedačce jakoby zmenšila. Line se k ní sklonila a políbila jí temeno hlavy. „Budeme v pořádku, drahá. Nic špatného se nestane. Ne tobě."

     Když se narovnala do původní pozice, musela se vyklonit dopředu, aby vůbec viděla tu až příliš blízkou... věc. Nevěděla, jak jinak by to popsala. Bylo to obrovské. Až moc.

     Jenže čas na pozorování neměla. Auto zabrzdilo s prudkým trhnutím. Kdyby nebylo stisku na její ruce, nejspíš skončila rozpláclá na předním skle. „Děkuju." Stačila hlesnout ještě předtím, než uslyšela matčin hlas.

     „Ne, ne, ne! Nemůžete nás tady nechat!"

     Prvně Line pořádně nepochopila, kdo by je kde měl nechávat. Došlo jí to vzápětí. Ve vjezdu do města byla postavená závora, nejspíš proto, aby zabránila lidem, aby se hrnuli dovnitř jen tak. Ale byla zavřená. Zaklapnutá. Jejich poslední naděje byla pryč.

     Voják s puškou, který stál za kovovou zábranou vrtěl hlavou. Matka držela volant ještě pevněji než předtím. „Adeline." Ten tichý hlas poslal mráz dolů její páteří.

     Se široce otevřenýma očima pohlédla dopředu. „Ven Emmu a její batůžek. Odnes ji tam. Dělej!" Na poslední slovo dala důraz. Adeline se radši na nic neptala a okamžitě malou holčičku odpásala, popadla fialový batoh pod sedadlem, otevřela dveře a i s dítětem v náručí vyskočila ven.

     „Počkejte!" Vykřikla. Voják se na ni podíval, ale když uviděl Emmu v jejích rukou i z těch několika metrů poznala, jak se mu rozšířily zornice. „Prosím, je jí jenom pět let. Má toho ještě tolik před sebou. Prosím. Aspoň to děcko tam vezměte!" Poslední věta vyzněla jako rozkaz.

     „Vezměte i tu starší!" Line se ohlédla za sebe, jen aby spatřila běžícího bratra s jejím batohem, tak i jeho. „Ještě jí nebylo osmnáct. No tak, budťe člověk chlape." Prosil ho.

    „Co sakra děláš, Frede?" Zeptala se Line nevěřícně. Ten se na ni jen podíval a pokračoval. „Je jí sedmnáct a půl. Vemte ty holky dovnitř." Snažil se vojáka Fred umluvit. Ten si je měřil pohledem. „Pokud pustíte dovnitř mě, tak i jeho! Je stejně starý, jsme dvojčata." Dožadovala se tentokrát Adeline.

     „Běžte." Zavrčel na ně voják a popadl Freda za bundu. „Počkat... mami!" Zaječela mladší ze sourozenců. „Ne! Pusťte je taky!"

     To už ale byla vevnitř. Proto možná neviděla, jak se mnoho kilometrů vzadu zablýsklo. Jak terénní auto sjelo ze silnice a do ničeho. Jak Emmě nic ještě pořádně nedošlo. Všechno totiž měla zamlžené asi ještě dalšího půl roku.

     Neuvědomila si, že ten cop dodělala. Až když se na ni díval pár zelených očí těsně u jejího obličeje. „Teto? Jsi v pořádku?" Zeptala se tiše menší dívka. Adeline na obličeji vytvořila úsměv. „Samozřejmě. Nechceš si vedle mě lehnout?" Emma přikývla a tak tam spolu ležely, schované pod starou peřinou, nevědomy toho, co Fred právě zjistil v práci.

---------------------------------------------------------------

Vím, že na začátek je toho hodně, ale nějak se mi to nepodařilo zkrátit. So, doufám, že to bude mít aspoň těch 10 přečtení :D

Jinak zdravíčko kafíčko!