Hrana

Kapitola III.

     Potemnělou ulicí se rozléhaly kroky. Byly rychlé a někdy se jejich zvuk na chvíli přerušil, protože majitel se zastavil a přesvědčoval se, že je sám.

     Fred byl nervózní. Tak nervózní, jako za poslední 4 roky ne. Hnědé vlasy mu po dlouhém dni trčely do všech stran a ostré rysy jeho tváří se neustále napínaly a uvolňovaly, ale jeho oči neskrývaly jenom únavu, skrývaly něco horšího.

     Někde se ozval výkřik a Fred zamrzl na místě. Nastražil uši a zaposlouchal se. Křik se znovu neozval, a tak se mladý muž vydal dál na cestu, zůstával ale stále ostražitý. ,‚Line se zblázní. Totálně.''honilo se mu hlavou, když vzpomínal na to, co viděl v práci. Na to nezapomene. Nikdy... V ruce pevně sevřel tašku a spěchal dál.

     Mezitím se Adeline s Emmou stále válely v posteli. Emma po pár minutách usnula, její teta to neměla tak lehké. Od té doby, co utekli bouři, tak nemohla moc spát. Už to bylo pár let, ale ona se stále nemohla zbavit dojmu, že něco pokazila.

     Zvuk odemykaných dveří vyrušil vlak jejích myšlenek. Otočila hlavu k pootevřeným dveřím ložnice a zahlédla vysokou siluetu Freda, který stál v chodbě. Už od jeho postoje poznala, že něco je špatně. Ramena měl napnutá a hlavu svěšenou.

     Opatrně se vysoukala ze sevření té malé dívky a tiše proklouzla do obývacího pokoje. Možná se tomu obývací pokoj říkat nedalo, přece jen, byl to čtverec s kuchyňským koutem, menším stolem, čtyřmi židlemi a malou, zašlou sedačkou. Prostě „domov" jako z pohádky.

     Dostala se k bratrovi, zrovna když si věšel tmavou bundu na věšáček na zdi. Hubené ruky mu omotala kolem pasu a hlavu zabořila mezi lopatky. Pomalu vydechla. „Usnula." Řekla. Ale vyznělo to jako šepot.

     Fred kývl, načež se otočil a svoje vlastní paže položil ochranářsky na sestřinu drobnou postavu. Rty jí položil do vlasů. „Nedivím se. Byla vzhůru už od šesti hodin, kdy jsem odcházel."

     Jediné, na co se Adeline zmohla, bylo přikývnutí. Ještě pár minut takhle stáli, jenže tu idylu zničil Fred tím, že se odtáhl a povzdechl. „Musím ti něco říct. Je to... hodně důležité. Ale taky nebezpečné." Dodal. Sestra ovšem kývla, odešla zavřít dveře a sedla si za ním na ten malý kus nábytku, který měli tu čest nazývat sedačka.

     „Tak povídej." Vyzvala ho, než se opřela s nohama pod sebou. „Něco jsem našel. Něco hodně, hodně špatného." Úzkostlivě se na dvojče zahleděl a lehce rozklepanou rukou se natáhl do tašky.

    Line zvědavě pozorovala jeho pohyby, a když vytáhl průhledné složky, skoro se zadusila. Nevěřícně na něj zírala s rozšířenýma očima. „Zbláznil se?!" Zasyčela na něj. Bylo poznat, že je naštvaná. „Asi ti vážně hráblo. Promiň, že to říkám, ale jo, muselo!" Hudrovala tiše a rty k sobě nebezpečně tiskla. „Vážně jsi nepřemýšlel nad tím, co by se stalo, kdyby se přišlo na to, že jsi ty složky ukradl ty?!"

     „Měl jsem svůj důvod." Odsekl Fred zpátky. Musel být stejně vytočený jako jeho sestra. „Krucinál, poslouchej mě!" Odbyl ji, když viděl, jak se nadechuje, aby začala další kolo nadávek o naprostém cvokovi. Adeline se tedy napřímila a významně si ho přeměřila pohledem. „Tak spusť." Povzdechla.

     „Něco jsem našel." U toho jí podal složku a sledoval, jak ji nedůvěřivě otevřela. Chvíli četla a na jednom místě zůstala vyset očima. Ty po chvíli odtrhla a s pootevřenou pusou mžourala na Freda. „Hned ti to vysvětlím." Adeline se opět sklonila nad složku.

     „Pamatuješ si, jak asi před čtrnácti dny vyhostili toho chlapa?" Začal, aniž by počkal, než to sestra dočte. S nakrčeným obočím kývla. „No, a před tím, dokud je jako ještě ve městě, do těla ten člověk dostane čip- vysílačku. Tady to nebyla výjimka. Když ho dostali ven, čip pořád svítil. Jenže do teď se o tom chlápkovi nikdo nezmínil. Dneska jsem to viděl. Na vlastní oči." Fred seděl na gauči s koleny skrčenými u hrudi. Vypadal znovu jako desetiletý, když přišel domů ze školy, protože ho ostatní tloukli.

     „A? Co jsi viděl?" zeptala se jemně Line. „Je živej." Vyhrkl Fred. Line se zadrhl vzduch v krku. „Živej?" Zašeptala. „Jo." Odpověděl stejně tiše. „Jen není takovej... jakej byl předtím." Oči se mu leskly slzami. „Je... je živej, ale ne tak docela." To Line zmátlo. „Jak to myslíš?"

     „Srdce mu skoro nebije. Tělo je... zdeformováno." Poslední slovo zašeptal. „Probíhal kolem Kopule. Zrovna tam, kde kamery hlídám já. Vypadal zoufale. Vlasy na hlavě už skoro neměl. Kůži na rukou strhanou a na zápěstí otisky zubů. Hadry roztrhané. Očima jenom pozoroval okolí." Sestra vedle něj seděla a nechápavě ho pozorovala. „To není to nejhorší." „Ono něco může být ještě horší?"

     „Je spíš mrtvej než živej. No, polomrtvej. Jinak to asi nevysvětlím. Ale... je jich mnohem víc." Zašeptal ustrašeně. „Musíme odtud pryč Addie, co nejdál." Šeptal urgentně a svíral Adelininu v té své. „Kam pryč? Freddie?" Ptala se ona. Snažila se jemně, ale její podtón nabral na ostrosti. Ztrácela trpělivost.

     „Pryč z Kopule."

------------------------------------------------------------------

Zdravíčko kafíčko, lidičky!

Děkuju, aspoň za těch 15 přečtení a těm, kteří si to přidali do knihovny (ať už omylem nebo úmyslně nebo jen tak, pokud jste si to přidali vůbec, že?). Jsem ráda, že to alespoň trošku jede, a v dalších kapitolách bude víc akce! :)

Žijte blaze! Bai