Hrana

Kapitola V.

    Emmu probudil tlumený zvuk hlasů. Se zavřenýma očima se protáhla a klouby prstů se dotkla holé zdi za postelí. Pomalu se posadila a zamžourala po potemnělé místnosti. Světlo muselo být venku jen chvíli.

    Tiše se vyškrábala z postele a v nacvičených pohybech se přesunula ke dveřím, které zůstaly lehce nedovřené. Věděla, že odposlouchávat se nemá, ale ty urgentní řeči zažehávaly její zvědavost.

    Z počátku nedokázala rozlišit vůbec nic. Poté poznala hlas Freda, který mluvil většinu času. Občas do jeho slov zasáhl i mírný, v té chvíli ale jasně unavený, přízvuk tety Line. Chvíli na to začala rozeznávat i některá slova: „nejde to", „nedostaneme se", „nemožné" a hodně „nevím".

    Pak nastalo ticho. To ale prořízl někdo jiný. Ani Adeline, ani Fred. „Můžu vám pomoct já. Od toho jsem přece tady ne?" Byla to Julie. I její přízvuk byl nezaměnitelný, jen si Emma nedokázala vzpomenout, jaký to byl. Pracovala s Fredem, střídali se na směnách. Emma si ji dokázala jasně představit. Jak stojí zády opřená o stůl a ruce má překřížené na hrudi, která s velkou pravděpodobností bude oblečená v jedné z jejích oblíbených mikin. Určitě měla světle zrzavé vlasy stáhlé v přísném culíku a její hnědé oči překypovaly milostí.

    „Můžeme si to naplánovat. A pokud máš mapu Kopule s rozvrhem služby, myslím, že je z půlky hotovo." Řekla Julia svůj názor a s malým odžduchnutím se bezstarostnou chůzí vydala podél stěny s dveřmi na druhou stranu obývacího pokoje. Tam se zastavila, jen aby se přesvědčila, že provizorní záclony jsou zatáhlé a dovnitř nikdo nevidí.

    Opět nastalo ticho. Emma podle šustění látky poznala, že jeden ze sourozenců sedí na sedačce, zatímco ten druhý bude někde v kuchyni. „A co máš v plánu, Juls?" To byl hlas Adeline. „Když nám chceš pomoci." Dokončil za ni Fred. Emma usoudila, že podle hlasitosti bude strýc sedět.

    Julie si povzdechla. „Ukažte mi ty rozvrhy." Jednalo se o rozkaz, ale za tím bylo nevyslovené jemné prosím. Fred se tedy natáhl, jen aby zjistil, že Line už složku dává do krátkých prstů Julie. Ten svou sestru okoukl postraním pohledem, ale ihned se vrátil ke sledování druhé díky. Ta se mezitím posadila na pohovku vedle něj a nohy si skrčila do tureckého sedu.

    „Takže... hlavní je, kdy to budeme chtít udělat. Oba máme další dva týdny službu přes den, že?" Se zvednutým obočím se podívala na Freda, který krátce zakýval hlavou. „Dobře, fajn. Nejlepší tedy bude, když to provedeme večer nebo v noci. Ty začínáš v 6.00 a končíš v 12.00. Já začínám v 12.00 a končím v 18.00. Mohlo by to tedy vyjít tak, že bychom se sešli v 21.00 na rohu ulice. Ještě že jsou ty oslavy." Vydechla a úlevně na dvojčata pohlédla. „Tohle je poprvé a naposledy, co jsem ráda, že ten starý, ošklivý páprda slaví ty zatracený narozeniny." Zazubila se na ně a očima opět zabloudila k textu. „A v sektoru 5, kde jsou garáže s auty, by měli v tu dobu hlídat tihle dva tupci." Dořekla a složku lehce naklonila. Na dvou fotkách stáli vyfocení dva skoro stejní muži. Oba dva plešatí, při těle, s malýma zlověstnýma očkama. „Jsou pomalí a moc jim to nemyslí. Jediné, co by nám mohli udělat je to, že by si na nás sedli."

    Emma se tiše zachichotala. Měla ráda typ humoru tety Julie. Nebyl to úplně sarkasmu nebo ironie, to co používali teta a strýc, ale spíše takový urážlivý, kterým nikoho moc nezneuctíte, jen zesměšníte. Julie se usmála, složku zavřela a nechala si ji položenou v klíně. Chvíli bylo v pokoji ticho a Emma se už-už chystala vejít pomalu dovnitř, jenže se znovu promluvila Julie.

    „Kdy?" Vyslovila jediné slovo, ale oba sourozenci, každý na jedné straně malého bytu, se na sebe podívali a kývli. „Co nejdřív." Odpověděla jí Adeline. Ozval se šoupavý zvuk a kroky. „Podívám se na Emmu." Řekla a její hlas zněl najednou blízko. Ta malá hledaná osůbka ve své panice rychle skočila do postele, která tiše zaduněla, a z pusy jí vyšel sten. Ten ale musela zatlačit zpět, protože se dveře odsunuly. Dovnitř vešla Line, a chvíli za ní i další dva páry kroků.

    „Ahoj kočko."Zašeptal jí u ucha Juliin hlas. „Dneska ti to s tím copem sluší." Řekla ještě a její ruka jí přejela po tmavých vlasech. „Spí hodně tvrdě." Donesl se k ní Fredův hlas. „To má po nás." Pokojem se roznesl tichý smích. „To máš pravdu." Odpověděla mu na to Adeline. „Ale pojďte. Necháme jí chvíli na probrání. Potom to musíme probrat." Řekla jim přísně.

    Když slyšela zvuk zavírajících se dveří, otevřela oči. Vylezla znovu z postele. Špičkami nohou zašmátrala na zemi. Její prsty se dotkly látky a ona vklouzla do fialových papučí. Byly sice už trochu zašlé, ale pořád je ráda nosila. Dovlekla se k železnému obdélníku a lehce za něj zatáhla. Vytvořila se v něm tedy malá škvíra a ona jí prolezla.

    „Emmo, princezno." Začal Fred dřív, než mohla dívka něco říct. „Musíme si s tebou o něčem popovídat. Posaď se." Vyzval ji a pokynul rukou k sedačce na místo mezi ním a Julií. Emma k nim přešla a vyhoupla se na sedačku. „Je to důležité. Musíš hlavně pochopit, že je to nutné." Vše jí to pověděli a ona nechápala. Nechápala mnoho věcí. Vlastně nechápala skoro nic od té doby, co přišli do Kopule.

-----------------------------------

Hej hej! Už jsem tady zas (ano). Tahle je trochu kratší, ale je tu. Slavnostně představuji novou postavu: Julii!!! Myslím, že je to dobrá borka :D (ego uppp). Jinak ta slibovaná akcička přijde v další kapitole, tedy alespoň něco z ní:) bude toho mnohem víc. Nestrachujte.

Taky děkuju za 50 přečtení! :3 vážně díky lidi. Nedoufala jsem v to:) a prosím, nebojte se komentovat. Budu jen ráda, hlavně za chválu, ale taky za kritiku.

Báj d vej. Rest in Peace Muhammad Ali. Big man.