Hrana

Kapitola IV.

    Asi deset minut spolu seděli na sedačce. Neřekli ani slovo. Fred se potom zvedl a odešel do malé koupelny 2x1 aby se vysprchoval. Adeline ale pořád seděla. Poposedla si, takže teď měla kolena přitisklá k hrudi a na nich opřenou bradu. Zírala na ošoupanou zeď naproti ní.

    Nemohla z hlavy vypustit obsah složky. Nejen ten text, ve kterém byly dopodrobna vylíčeny informace z počátků ,vyhnanství', jak se tomu „odborně" říkalo, ale také obrázky. Nebyly to jenom náčrtky na kusech zažloutlého papíru, které se zdály až hrozivě realistické. Pod nimi, vtištěné do umělého materiálu složky, na ni zíraly prázdné oči.

    Adeline o sobě vždy ráda říkala, že má strach jen z mála věcí. Smrt, ztráta, voda, kočky. Teď to ale byla hlavně ta první věc. Smrt ve svém životě potkala čtyřikrát. Poprvé, když jim zemřel otec. Bylo to potom, co se přestěhovali z Anglie do Spojených států. Dostal rakovinu. Bojoval statečně, ale ne dost. Poslední, co jí řekl, bylo: „Všichni jednou umřeme dítě. Nemysli na to." V té době jí táhlo na 15. Otázkou je, když se potom setkaly ještě třikrát, tak kdy? To se stát teprve mělo. Z očí do očí. A ne za moc dlouho.

    Pokaždé za zavřenými víčky uviděla ty bílé mrtvé zornice. Jedna z fotek „naneštěstí" byla právě přiblížené oko. Nedalo se poznat, kde se nacházelo bělmo, kde začínala panenka a čočka. Jen bílá a ještě víc bílá. Mléčně bílá. Mořská pěna. Mramorově bílá.

    Horší se jí ale zdály celé postavy. Zakroužkované části. Jejich popis vedle. Pamatovala si skoro všechny, i když jich mnoho nebylo (díky bohům). Ale jednu měla do paměti vrytou nejvíce.

    Nejnovější. Ten muž, o kterém jí Fred říkal. Fotka, pořízená asi týden před jeho vyhnanstvím, byla nad tou pořízenou asi před 5 hodinami.

    „Subjekt s číslem K54 se nevzpíral. Celý týden seděl v cele a nepromluvil jediné slovo. Při poslední lékařské prohlídce ucedil na lékaře pár nevhodných slov. Projevovat se začal až ve vyhošťovací komoře. Prvně se začal ošívat, poté prosit a nakonec i bušit do skla. Když se otevřely vrata, nechtěl odejít a urputně se držel zdi. Proto bylo přistoupeno na krajní řešení. Vrata byla opět zavřena, ale jenom proto, aby se otevřely druhé dveře, tentokrát z vnitřní strany komory. Tam vystoupili dva naši muži oblečení ve speciálních oděvech. Ti muže chytli a vytáhli za vrata, která se mezitím znovu otevřela. Muž byl poté omráčen a naši zaměstnanci se vrátili zpět.

     K54 se kolem Kopule pohyboval často. Každý den alespoň jednou, ale jenom kolem vyhošťovací komory. Ta se však nikdy neotevřela. Poté se neukázal alespoň 4 dny. Přišlo nám to podezřelé, ale nijak více jsme to neřešili, protože čip v jeho ruce stále fungoval.

    Jenže dnes se ukázal. A vypadal jako ostatní. Tedy, byl ve vývojovém stádiu, ale prokazatelně se změnil.

     Když procházel kolem sektoru 13, zachytila ho kamera (viz. Fotografie).

UPOZORNĚNÍ: NÁSLEDUJÍCÍ INFORMACE NEURČUJEME SLABÝM ŽALUDKŮM

                                                    PŘÍSNĚ TAJNÉ

    Vnější vzhled: Kůže na těle má přijatelnou barvu, avšak rozdrásaná kůže a otisky zubů na pravé zápěstí vypovídají o útoku. U ran si můžeme všimnout jak zaschlé krve, tak i čerstvé, vytékající, která bude téci tak dlouho, dokud postižená osoba nedospěje do posledního stádia. I otisky zubů byly čerstvé. Podle vzhledu asi 3-4 dny staré. Z rány ještě vytékal hnědý hnis, který se nám zatím nepodařilo identifikovat. Jednou z možností je radiace ve vzduchu, ale to je velice nepravděpodobné, protože v okolí 20 kilometrů od Kopule radiace nebyla zjištěna. Oblečení bylo potrhané na mnoha místech. Začínali se odhalovat kosti na rukou. Obličejová a mozková část se zdály nepoškozené, až na klasické symptomy. Na hlavě chyběly vlasy. Tváře se začaly propadávat. Obočí opadalo. Horní a spodní ret se začal odlupovat. Místy šly vidět zuby. Nakonec oči. Bělmo zůstává bez prokrvených žilek a duhovka se zbarvila do bílé ladící s tou v bělmě. Nerozeznáváme, kde duhovka začíná. Co jde ještě vidět, je zornice. Ta však svou velikost nezvětšuje. Zůstává ve stejné velikosti.

    Psychické změny: K infikovaným jsme se zatím nedostali blízko. Pouze přes kamery. Z toho jsme vypozorovali nepravidelné záškuby v obličejové části a horních končetinách. Z úst některým jedincům vytéká bílá tekutina, která nejspíš bude příčinnou napadení mozku Virem a..."

    Adeline dál nečetla. Už tak se jí dělalo špatně z toho, co viděla předtím. Zbytek článku raději přeskočila. Vrátila se k němu až na konci. Bylo tam totiž něco, pro ni asi těžko pochopitelného.

    „Dlouhý život Kopuli, životu v ní. Ať život Kopule trvá nadále."

    To bylo u všech článků, vždy na konci. I u jednoho, který na Line vypadl jen náhodně. Ten o tom, jak v Kopuli dochází vzduch a že lidé, kteří bývají vyhoštěni vlastně nic neudělali. Jen byli ve špatný čas na špatném místě.

    „KOPULE UMÍRÁ." Hlásal nadpis na odstavci, kterých bylo tolik, že zaplnily celé 3 listy, popsané z obou stran. „Dlouhý život Kopuli, životu v ní. Ať život Kopule trvá nadále." Jediná možnost. Útěk.

---------------------------------------

Zdravíčko kafíčko lidičkové!

Vím, že jsem tu dlouho nepřidala, ale jsem zpátky a pořád bez kurzívy! Nevím, proč mi to tady nejde, a prosím někoho, jak to funguje! Díky!

Zápletka se nám začíná rodiiit. Příště představím další postavu, kterou jsem chtěla představit už teď, ale hupss. No nic.

A teď otázky!! Jak to, že K54 stále žije? Co je Vir? Dostanou se vůbec z Kopule? Proč je sakra motto Kopule tak creepy? Sama nevím!

Ale užijte si čtení.

Čus čus. :)