Lev řve: Do boje!

Nepochopení

Psal se rok 1939, byl to šílený rok plný neštěstí. Rok předtím Německo obsadilo Československo a zničilo domovy spousty lidí, 1. září 1939 napadlo i Polsko. Celý svět se změnil, alespoň z mého pohledu. Bylo mi třináct let, skoro čtrnáct. V žádném případě mě tehdy nezajímala politika ani dění okolo mě. Žila jsem v přepychu, který mi zařídil můj otec. Byl to Čech - tedy napůl, jeho otec byl Němec a matka Češka žijící v oblasti Sudet, vzal si Němku a žili spolu krásný život. Dokud jsem se nenarodila já a má matka při porodu zemřela. Otce to vzalo tak, že se mi prakticky nikdy nevěnoval a zahrnoval mě pouze chůvami a soukromými učiteli latiny, řečtiny, němčiny, angličtiny, francouzštiny a klavíru. Občas jsem za otcem zajela do jeho železáren, ale nikdy se mnou neprohodil mnoho slůvek, kterými by mi snad jenom naznačil, že mě má rád. Čím jsem však byla starší, tím víc mi to přestalo vadit. Zajímala jsem se o úplně jiné věci. Kino, sport, knihy... Byla jsem celkem učenlivá a velmi mě bavila atletika. Pravidelné návštěvy Sokola mě těšily a život bez přátel, které jsem tam měla možnost potkat, byl pro mě nepředstavitelný. 17. listopadu se stalo něco, co všem hnulo "s žlučí". Hitler, po oslavě Dne Československa a následném pohřbu zabitého studenta Opletala, zavřel všechny vysoké školy a spoustu lidí poslal do vězení. Všechny tyto informace jsem získávala od starších přátel ze Sokola a hrozně jsem se snažila vždy znít u toho velmi důležitě, když jsem to říkala učiteli němčiny. Mluvila jsem před ním o tom, jak se Češi nedají a že určitě dlouho Hitlera nenechají, aby se tu roztahoval. Ackerman mě sice vždy poslouchal, ale nakonec stejně řekl: "Sama jsi Němka, neměla bys takhle mluvit."

"Proč?! Jsem hlavně Češka! Vyrostla jsem tu! Také chci bojovat! Kluci říkali, že půjdou bojovat do Anglie, to bych mohla taky. Umím anglicky velmi dobře!"

Ackerman se zatvářil vážně, zvedl se od stolu a odešel bez rozloučení pryč. Druhý den za mnou snad poprvé přišel otec a snažil se mi domluvit, abych se v této době chovala, jak mám. A že není vůbec vhodné mluvit o tom, co jsem říkala profesorovi Anckermanovi. Po nazvání ho poserou poseráckým jsem zažila něco, s čím jsme nikdy předtím neměla zkušenost. Otec mi vlepil silnou facku. Stála jsem před ním a z levého oka mi tekla slza. Jak si to mohl dovolit?! A proč to udělal?! Po chvíli jsem se však vzpamatovala a utekla do svého pokoje. Byla to taková ta letící scéna při které jsem vrážela do všech kolem. V tu dobu jsem opravdu byla naštvaná na celý svět a hlavně na svého otce. Padla jsem do své obrovské postele a nechala pláč, aby svíjel moje tělo.

"Slečno Helenko, pročpak pláčete?" ozval se za mými zády oblíbený hlas. Můj otec měnil chůvy podle mé potřeby a věku, ale jedna se mnou žila od mého narození, no nebo aspoň od doby, co si pamatuji. Jmenovala se Růženka a stala se takovou mojí maminkou. Česala mi vlasy a zaplétala do různých copánků, chodila se mnou nakupovat a vždy měla nějakou radu, která mi pomohla vyřešit můj problém.

"Otec mě udeřil," zafňukala jsem a ještě schválně přidala. Moc jsem si totiž přála, aby mě obejmula a řekla mi, že jsem její princezna.

"A jaký k tomu měl důvod?" podívala se na mě přísně. A já jsem spustila všechno o tom, co si myslím o Hitlerovi a o bojích Čechů. Růženka se tvářila hrozně vážně a zároveň velmi smutně. Nakonec mě pohladila po tváři a smutně dodala: "Víte slečno, Váš tatínek podepsal s Němci smlouvu, chápete? Právě pro Hitlera. Bude z toho mít hodně peněz a víte sama, že obchod je pro něj velmi důležitý. Neměla byste tak mluvit."

"Já jsem ale žádnou smlouvu nepodepsala a proto se si budu dělat, co chci!"

"Tohle už moc nerozhodujete slečno, bohužel. Měla byste být opatrná... Je totiž také možné, že tu brzy nebudu."

Vykulila jsem na svou chůvu oči: "Cože?"

Růženka mi dala pusu na čelo: "Jsi moje šikovná holčička. Musíš být statečná." To bylo vše, co mi řekla a odešla. Už mi netekla jenom jedna slza ... Plakala jsem a nevěděla vlastně proč. Co se tu děje?