Lev řve: Do boje!

Tajemství

Když jsem před otcem řekla, že se mám sejít s Walterem, byl z toho nadšený a vše  mi povolil. Ptal se dokonce, jestli nechci nějaké peníze. Dost mě to překvapilo. Doma se už nemluvilo jinak než německy, mluvili tak všichni kromě Růženky. Uměla, ale nechtěla. Povídala si se mnou česky a ještě navíc mi vyprávěla všechny pohádky a každou neděli se mnou chodila do kostela, kde se pořád kázalo česky. Otci to vadilo, ale tohle málo mi zatím trpěl. S tím Walterem jsem se měla sejít u Prašny brány a jak bylo napsáno, tak jsem splnila. 

"Jdu do školy - Junkerschule. Bad Toltz se to tam jmenuje. Rodiče říkají, že to tak bude nejlepší,"kuňkal ze sebe Walter, když jsme přecházeli Karlův most.

"Kdyby ti řekli, abys skočil z okna, udělal bys to?"

Podivil se: "Ne, ale to by mi neřekli. Myslí to se mnou dobře." 

"Modlím se, aby to tak doopravdy bylo."

"Nebuď tak skeptická! Führer ví určitě, co dělá." I přes ty kecy, zněl pořád dost nepřesvědčivě. Přála jsem si o tom s někým popovídat, ale byl zrovna Walter dobrý nápad?

"Uvidíme, co bude... Navíc, ty taky do války nechceš!"

"Ne, ale věřím, že ve škole mě na ni připraví a budu bojovat za Třetí říši."

Zastavila jsem se před ním. Byl podzim, brzy příjde zima a Vánoce a taky moje narozeniny, tak mě napadlo, že bych se mohla s Walterem stavit podívat na nějaké šaty. 

"Nezajdeme do Lucerny?"

"Co tam?" podivil se Walter. Byl to rodilý Němec z Mnichova. Praha se mu sice líbila, ale pořád něco mrmlal, že by se měla nějak opravit.

"Podolská tam má salon a její šaty jsou nejlepší a budu mít brzy narozeniny!"

"Myslím, že takové šaty už brzy nebudeš potřebovat..." zamrmlal si zase pod nos. Takhle věta, ale mě spíš vyděsila než abych ji byla schopna ignorovat.

"Cože? Co to plácáš?"

"Neměl jsem ti to říkat!" 

"Tak už to řekni!" zvýšila jsem u toho hlas. Všichni lidé se  na nás otáčeli a nebylo to jenom kvůli tomu, že jsem mluvila německy. Především mě všichni Češi znali a šuškali si o tom, jaké má můj otec nové obchodní partnery.

"Tvůj otec ti vybral školu v Říši, abys měla dobré vzdělání jak se sluší na Nordickou dívku." Zůstala jsem na něj hledět jako přikovaná. Jak mi to mohl otec udělat? Bylo po vybírání dárku... Rozběhla jsem se v kramflíčkách po těch kluzkých pražských kostkách a běžela, kam mě nohy nesly. Slyšela jsem, jak Walter běží za mnou a volá, ale já ho neposlouchala. Prudce jsem zabrzdila před jedním taxíkem a rychle do něj nasedla. Muž se otočil ze sedadla na mě a mile a česky se zeptal: Kampak to bude, slečno?"

"Kamkoliv, hlavně pryč..."

     Ne, nemyslete si. Neutekla jsem, ale měla jsme k tomu opravdu blízko. Večer mi otec tu úžasnou novinu oznámil i s tím, že si mám jít ke švadleně nechat ušít uniformu. Což jsem vyletěla z kůže, protože jsem odmítla se někde zostuzovat tím, že si nechám šít nějaký německý hadr. Ten večer mi přiletěla má druhá facka v životě. A za týden jsem seděla v autě, které si to mířilo na nějaké neznámé místo v reichu.