Lev řve: Do boje!

Večírek

Nevím, jestli to bylo pár dní po té facce, nebo týden, dva... Nešlo to příliš vnímat, protože jsem měla zakázáno kamkoliv chodit. Nesměla jsem do Sokola, do kina a pozor, ani do školy! Byla jsem doma, hrála na piáno a natajňačku chodila do kuchyně povídat si s kuchařem. A právě chvíli po té facce přišel Josífek s obrovským nákupem jídla. Musel si na to vzít tři pomocníky, aby to unesli!

"Na co to neseš? Nebudeš teď chodit dlouho nikam?" Smála jsem se a pomáhala mu držet krabice. Byly plné pistácií, mandlí a jiných dobrot.

"Váš tatínek bude mít zde nějaký večírek a je potřeba připravit něco speciálního."

"Máš zmrzlinu?" Udělala jsem na něj smutná očka. Josef se zasmál a sáhl do krabice. Zaťukal na kovovou bedničku. 

"Ta je až na večer, slečno. Vy byste se měla taky jít připravit, nemyslíte?"

"O ničem nevím,"odsekla jsem a vzala si kornoutek s mandlemi. Josef mě však plácl po ruce.

"Ty jsou na večer. Přijď tam a můžete je sníst."

"Slečno?! Slečno Helenko?!" ozvalo se za dveřmi. Slečna Krásná nebyla jako Růženka. Pořád mě peskovala a poučovala, co mám dělat. Odmítala určité věci, třeba vstoupit do kuchyně. "Máte jít do svého pokoje!" Ten její pisklavý hlásek mi vždy lezl na nervy. Obrátila jsem oči v sloup a vyšla z kuchyně. Nějak jsem si dnes nechtěla dělat problémy, aspoň ne teď.

                      V pokoji na mě čekaly nové šaty a docela se mi i líbily. Krátké (ke kolenům), modré, s volánky v oblasti prsou a se skládanou sukní. Když jsem si je oblékla, nakrucovala jsem se v zrcadle. Nikdy jsem nebyla extrémně vysoká, ale mohla jsem se pyšnit atletickou postavou, dále bloďatými vlasy do půli zad, které se občas trochu kroutily a velkýma modrýma očima. V tu dobu, kdybych se ostříhala, tak jsem možná od kluka k nerozeznání, ale to mi tenkrát nepřišlo. Z fotek jsem věděla, že jsem podobná mamince, také jsem na to bylo patřičně hrdá. Večírek měl začít v pět hodin a věřte mi, já jsem se zvládla před tím zrcadlem nakrucovat do půl čtvrté!  Nakonec jsem si namalovala oči řasenkou z Francie - jeden z mnoho suvenýrů, který jsem si přivezla z Paříže a pořád jsem měla jisté potíže s tím, že jsem si u toho málem vypíchla oko, a nechala si zaplést vlasy, do krátkého módního účesu. Byla jsem spokojená, do doby než jsem zjistila, že je půl šesté.

               Když si na to vzpomenu, je mi k smíchu a na blití zároveň, ale tenkrát jsem spíš měla strach. Po otevření dvoukřídlých dveří do salonku na mě koukalo tak třicet párů očí. Většina z nich byli muži v německých uniformách s mnoha znaky a vyznamenáním na hrudi. Několik z nich byly ženy oblečené v nádherných šatech s moderními účesy, všechny do jedné na mě koukaly a dělaly udivené a zároveň nadšené pohledy. Můj otec se zvedl z křesla, měl na sobě tmavý oblek a v puse doutník. Takhle jsem ho neznala. 

"Dámy a pánové, tohle je moje dcera Helena!" Otec mluvil německy, to bylo také něco velmi netypického pro něj. Nikdy jsem ho snad ani německy mluvit neslyšela. Jeden z mužů v armádní uniformě ke mně přistoupil a políbil mi ruku. Děsilo mě to.

"Máte velmi krásnou dceru, kolikpak ti je?"   

"Bude mi čtrnáct,"řekla jsem tiše a snažila se dívat jinam. Styděla jsem se za svého otce! Nechtěla jsem, aby měl takové muže v našem domě. Ale víte, co? Já mlčela. Neřekla jsem ani jedno slovo. Normálně jsem byla vždy plná řečí, ale teď se mi mluvit vůbec nechtělo.

"Prý umíš hrát velmi dobře na piano. Zahraj nám, prosím,"pobídl mě někdo v tom chumlu a já poslušně došla k pianu, zatočila jsem se na židličce a svou nejčistší němčinou jsem se zeptala: "Co byste si tak přál?" Jo a takhle jsem hodinu hrála vážnou hudbu a poslouchala, jaký je Hitler lidumil. Když se nad tím zamyslím teď, je to k popukání, ee nebo k posrání. Jinak celý večer na mě házel pohledy jeden z mladičkých vojáků, nevypadal o moc starší než já. Taky nebyl. Jmenoval se Walter a jeho otec byl ten muž, který se mě ptal na věk. Walter byl členem Hitlerjugend a chystal se do války, ale podle slov se mu tam vůbec nechtělo. Ne, aby bojoval za Říši ve svých sedmnácti letech.

"Pane Rittere? Už víte, kde bude vaše dcera studovat?" zeptal se hlasitě Walterův otec, všichni ztichli a upřeně se na mého otce dívali.

"Ještě jsem o tom nepřemýšlel, máte nějaká doporučení, herr Reinberger?"

"Myslím si, že každé místo bude lepší než tahle země." Reinberger se zatvářil jako by cítil nějaký nechutný zápach.

"Mně se tady líbí," řekla jsem rázně a zadívala se poprvé Reinbergerovi do očí. Byly hrozně tmavé a pro mě děsivé. Měla jsem v tu chvíli pocit, že mě ten jeho pohled celou čte. Řádek po řádku. Nevím, jak dlouho to dělal, ale mám pocit, že to trvalo celou věčnost. Nakonec to byl on, kdo to mrazivé ticho přerušil.

"Říkáš to, protože jsi ještě nikdy nikde nebyla, chápeš?" řekl s takovým tím nepřirozeným úsměvem.

"Byla jsem v Paříži, v Berlíně i v rakouských Alpách, tady se mi líbí. A..."

"Helena je už unavená, herr Reinberger. Půjde si lehnout, navíc na tak maličkou dívenku je už pozdě, nemyslíte?" Otec mi skočil do řeči tak rychle, že jsem už nestačila reagovat. Mačkal mi při tom rameno takovou silou, že jsem měla pocit, že mi ho i rozmačká. Kývl na služebnou Margit a ta mě vyvedla ven. Ani si moc nepamatuji ty pocity, spíš jenom to, jak jsem si lehla do postele a spala až do rána. Ráno jsem se dozvěděla, že večírek trval až do tří hodin a že se všichni dobře bavili. Margit mi dala adresu Waltera a vzkaz:

Budu ještě týden v Praze, nechceš se sejít? Zítra u Prašné brány. Budu čekat do tří hodin. 

                                                                                                                                                                                  W. R.