Lev řve: Do boje!

Německá dívka by se na Američana nikdy nepodívala!

Slyšeli jste někdy o pekle? Já jsem si ho vždycky představovala jako teplé místo s ďábly... Takže má škola mu byla hodně podobná. Dozorkyně stály všude po chodbách, na zdech byly rozvěšené vlajky s hákovým křížem, všude byly busty Hitlera a všichni se chovali jak magoři. Prostě má nová škola! Nacházela se asi 30 mil od Mnichova a byla spojena s důstojnickou školou, kde byl také Walter. Nemyslím tím, že bychom se MY dívky učily s chlapci, ale mluví o tom, že jsme jim každý den posluhovali u snídaně, oběda a večeři. V klidu, to bylo jenom pro vyvolené a pro ty, které dobře prospívaly a nedělaly problém. Nebojte, to mi nehrozilo.

Škola se nacházela v obrovském komplexu zámečku, který předtím patřil nějakému židovi. Mimochodem, poslouchat každý den, že židé jsou odporná hnusná stvoření, která nemají právo na život, mě nutilo nad tím i přemýšlet. Jednou jsem musela strčit hlavu pod ledovou sprchu a snažila se tyto myšlenky "vypouštět". Zvedal se mi žaludek z toho, že židé byli systematicky vytlačování ze zemí, kde se Němci usídlili. Říkáte si, že jsem to určitě dávala často najevo. No, po pravdě, párkrát jsem to udělala. Odnesla jsem si z toho tolik modřin na zadku od rákosky, že by nešly ani spočítat a slily se do jednoho velkého fialového fleku.

Na mé narozeniny, 6. prosince,  mi při ranním nástupu byla dána pocta, že můžu držet vlajku a zpívat německou hymnu sama. Jo! To jsem vždycky chtěla! Zajímavostí tady bylo to, že už od nízkého věku do děvčat hučeli to, že musí porodit vůdci dítě, aby se stalo vojákem a mohlo bojovat za Třetí říši. Taky tu byla rodinná výchova, vaření, péče o domácnost a navíc výuko o tom, jak vést své dítě k zdravému životnímu stylu. Ve 14 jsem z toho moc nepobírala, ale ty holky okolo mě z toho byly hotový. Některé, ty neárijské - neblonďaté, mi záviděly moje vlasy a při hodinách o nordické rase si mě učitelka brala ke katedře a ukazovala na mě všechny ty úchylný znaky a říkala mi, jak musím mít v životě hodně dětí. Ptala se  mě také, jak vypadá můj otec a zdali je tmavovlasý. Musela jsem přiznat barvu, že nevím,jelikož mu slezly všechny vlasy a nikdy předtím jsem u něj žádné neviděla. 

Abych neříkala jenom špatné věci... Byly tu i hodiny tělocviku. Spočívalo to v ranní rozcvičce a pak jsme měly hodiny lehké atletiky a základů gymnastiky, protože přeci německá dívka musí být fit po všech stránkách. Vracím se zpátky k těm záporům. Musela jsem se šrotit šílené fráze na téma, co německá dívka smí a co ne. Nejvíce mě vzala poučka číslo 123: Německá dívka nikdy nesmí žít a mít dítě s nikým jiným kromě pravého Němce.

"Takže, kdyby se třeba stalo, že bych byla někde, kde Němec nebude, musela bych zůstat starou pannou do smrti?" zeptala jsem se na hodině. Frau Franke se na mě podívala a její pohled mi říkal, že dneska bude další noc spánku na břiše.

"To se nikdy nestane."

"Jakto? Přeci se nemůžeme množit jenom mezi sebou, vždyť to bychom časem měli děti s příbuznýma." Stejně dostanu výprask, tak už je jedno za co přesně.

"Něco takového se nestane! Naše rasa se nemůže mísit s tou podřadnou! Jasné?!" Frankeová na mě šíleně ječela a přibližovala se k mé lavici. Strašně u toho také prskala.

"Ale přeci v Americe žije spoustu lidí, nebylo by lepší.."

"V Americe žije nechutný národ, který je absolutně nedisciplinovaný! Znásilňují a ubližují ženám stejně jako Rusové. Nikdy nad takovými věcmi nepřemýšlejte dívky, je vám to jasné?! Führer by něco takového nestrpěl!"

Tím hodina skončila, ale mě čekal při večerním nástupu výprask a pak zákaz chození ven na celých 14 dní. Navíc jsem u každá rány musela říct větu: Německá dívka se na Američana nikdy nepodívá. Upřímně, ani nevím kolikrát jsem to řekla, ale podle bolesti to tak 20x bylo.

Čtyři dny před Vánocemi se konal turnaj dívek v běhu ve sněhu. Prý se na to přijede podívat spousta lidí a tak, ale myslím, že to bylo hlavně kvůli tomu, že něco velmi obdobného ( soutěž asi ve 30ti disciplínách ) měli dělat i kluci. Dopředu vám chci říct, že jsem závod samozřejmě vyhrála a jako odměnu jsem dostala večeři se všemi těmi pohlaváři. A všichni z toho měli pěkně naděláno, což nechápu vůbec proč, asi zdravím pod špatným úhlem nebo já nevím.

Byla to celkem bomba, opravdu. Potkala jsem i Waltera, protože vyhrál v boxu a tak i on měl tu možnost vidět všechny ty úžasné lidi. Když mi všichni ti papaláši gratulovali, dělal jak je hrozně hrdý, že zná takovou holku. Po škole jsem slyšela drb, že by se mnou chtěl chodit. Přišlo mi to vtipné, ale zároveň jsem měla strach, že to opravdu vezme vážně a víte, jak to tady mají s ideologii? Po večeři si všichni chtěli strašně povídat a to mě moc nebralo, tak jsem vyšla ven. 

"Vám se to nelíbí, slečno?" ozvalo se mi za zády. Byl to nějaký důstojník, co já vím. Byla dost tma.

"Moc hluku, nemyslíte?"

"Viděl jsem vás běžet,"dodal jako by nic.

"Opravdu?" Schválně jsem udělala udivený výraz, ale pochybuji, že to mohl vidět. On se však zasmál nad tím, jak si s ním hraji.

"Jste velice rychlá. Už víte, co byste chtěla dělat?"

"Jo, chci bojovat za svoji zem!" Kdyby věděl o které zemi mluvím... 

Znovu se zasmál. "Ale jste dívka, musíte to dělat jinak než my muži. Hlavně musíte věřit, že to dokážete a stát si za tím."

"Ano pane, to já budu."

V tu dobu jsem se rozhodla pro jednu věc a to, že půjdu za svým snem. Ten voják nebyl nijak dobrý řečník nebo povzbuzovatel, ale hnul ve mně to maličké něco, co se rozhodlo, že tam nezůstanu. Plán útěku bylo těžké vytvořit, protože jsem přesně ani nevěděla, kde jsem. To opravdu německou ženu neučili. Přemýšlela jsem, jestli se svěřit Walterovi, ale nakonec jsem si řekla, že radši ne. Naplánovala jsem ho na Boží hod a tenkrát to šlo více méně podle plánu až tedy na Frau Franke, která mě viděla a snažila se mě sledovat. Neměla jsem strach... Do doby než promluvila. Tenkrát mě nenapadlo nic lepšího než po ní skočit a začít se rvát. Byla jsem mrštnější, hbitější  ale ne silnější. Cítila jsem, že prohrávám, i když jsem na ni seděla a udržovala si její ruce od těla. Pořád po mně něco křičela, ale já jsem chtěla jenom vyhrát. Nic víc. Nezajímalo mě, co říká. Chtěla jsem utéct z tohoto místa. Najednou jsem uviděla, že v její ruce se cosi zalesklo. Nevím proč, ale instinktivně jsem cukla obličejem dál od ní. Byla to dýka, která mi prosvištěla na milimetr od obličeje. Spíš hračka na ozdobu než zbraň, ale pro mě to bylo životní nebezpečí. A proto jsem sebrala veškerou sílu, co jsem v sobě našla a rukama (svými i jejími) jsem ji udeřila do hrudníku. Bylo to pro ni tak nečekané, vyvalila oči a pustila mé zápěstí. To byla moje šance, znovu jsem se napřáhla a vrazila ji pravačkou silnou ránu do čelisti. Omdlela. 

Nevím, jestli tam zemřela nebo se ji povedlo po té ráně probudit, ale je mi to celkem jedno. Z mého prvního fyzického boje jsem si odnesla dlouhatánskou jizvu na pravé půlce obličeje, která mi sahá od dolní čelisti až k uchu. Rok 1940 jsem oslavila na ulici v Paříži. Přála jsem, aby se to nikdy nestalo. Nechtěla jsem žádnou válku a už vůbec jsem nechtěla utíkat, ale osud mi nedal na vybranou! O pár dní později jsem se dostala až do Anglie, do sirotčince. Tam jsem se potkala s Kryštofem a jeho dvěma sestrami. Jeho nejstarší sestra Ester tam pracovala a chodila s vojákem, který věděl, že se má založit speciální jednotka. Díky němu a spoustě shod náhod jsem se dostala sem. 

A tady začnu nový život. Tady budu bojovat.