Lev řve: Do boje!

Květen 1942

Jelikož jsme na jihu USA - Luisiana, je tu už teď v květnu na padnutí, i když je to možná i tím, že je konec měsíce. (26. květen) Tento měsíc byl opravdu náročný. Na začátku měsíce proběhla bitva v Korálovém moři. Skončila sice prohrou, ale byl to důležitý bod pro nás, jelikož Japonci se teď nemůžou lehce zmocnit Austrálie. Jinak se pořád odehrává bitva o Charkov ze které se už vrátila část našich lidí, Rudá armáda se vzdala a teď se už pomalu stahuje. Té bitvy se zúčastnila polská a ruská četa. Dva tam zůstali - zemřeli. Polák Janko a Rus Saša.  Je zvláštní takhle trhat rotu, ale občas i 24 kvalitně vycvičených mužů může v bitvě udělat své. Tady to ovšem nepomohlo. Zaslechla jsem něco o tom, že Němci teď chtějí útočit na Stalingrad a Kavkaz. Doufám, že Rudá armáda se touto porážkou nenechá zastrašit a bude bojovat!

"Co tu děláš?" Kryštof mi svým tělem zastínil sluníčko. Mluvil česky, normálně to bylo zakázané, ale teď tu nikdo nebyl.

"Něco sepisuji, co potřebuješ?" Neváhal a sedl si vedle mě. Měl klasickou uniformu, kterou jsme používali, když jsme necvičili a měli volno. Byla přesně taková, jakou jsme si navrhli. Khaki šalaváry, vysoké holinky (typické pro Rudou armádu), sako a pod ním volnou košili bez límečku. Já jsem nosila občas sukni, záleželo na náladě. Jinak na límečku saka jsme měli vyšité lipové lístky a k tomu takové ty blbiny jako brašnu, lodičku na hlavu atd.. To už tak zajímavé nebylo. Na co jsme byli nejvíce pyšní - mluvím o naší četě, byl stříbrný řetízek s přívěskem dvouocasého lva. Nosili jsme ho i k uniformě do boje, která byla vlastně totožná s uniformou amerických vojáků, kromě vlajky na pravém rameni. Jinak byl Kryštof celkem hezký mladík, s širokými rameny, blond vlasy a hnědýma očima. Skoro árijec, tedy až na to, že byl žid.

"Přišly zajímavé věci, Speedy." Zbystřila jsem, protože Speedy mi říkal jenom pokud si ze mě dělal srandu, nebo mluvil o něčem veselém. "Půjdeme do školy na důstojníky."

"Cože?! Jako chápu tebe, ale ve mně se kapku spletli, ne?" Důstojník? Vždyť skoro nezvládám svoji funkci zdravotníka a já bych měla někomu velet? Občas mám pocity, že bych dokázala utopit i rybičku.

"No, navrhli tě dělat zpravodajství. Tahle funkce by se zrovna tobě líbila, nemyslíš? Navíc, pravděpodobně nás rozdělí. Ještě neví, co přesně s námi. Posílají některé do boje, ale nejsou si jisti, jestli je to dobré. Asi se tu bude měnit organizace a nebo tohle bude naše základní postavení, které bude pohyblivé."

"Kdo ti to řekl?"

"Plukovník Braed."

"Ahá, nejdřív mi dá přezdívku Speedy a teď ze mě chce udělat zpravodaje?" Byl to právě on, kde mi začal říkat přezdívkou, kterou užíval vůči mě skoro každý i z řad důstojníků. Bylo to chvíli po tom, co jsme se dostali sem. Všichni jsme psali vědomostní testy a říkali své schopnosti. No a když došli ke mně, tak začali plukovníkovi říkat všechny mé abilities. Třeba to, že mluvím šesti jazyky nebo, že mi v testu inteligence vyšlo velmi vysoké číslo a pak to, že jsem nadprůměrně rychlá. Dobře, byla má chyba to nahlásit tak dementně, ale zase jak byste to napsali vy? Každopádně, aby se přesvědčil, nechal mě běžet od jednoho placu k druhému, což bylo asi půl míle. Po mém vypuštění duše mě poklepal po zádech a řekl jenom: "Dobře Speedy, budeš s náma."

"Podpora bojových operací je důležitá, to snad víš, ne? A ty se nebojíš ničeho, tedy kromě pavouků ve sprše. Navíc se konečně zužitkuje to, že umíš tak rychle vzít nohy na ramena," zasmál se Kryštof.

"Velmi vtipné. A ještě něco nového?"

"Myslel jsem, že mi to povíš ty. Viděl jsem tě s majorem Leissem, takže určitě víš hodně věcí." V jedné věci měl Kryštof pravdu, ta práce by se mi líbila. Nebylo člověka, který toho věděl o jednotce tolik co já. Bylo to možná i tím, že jsem žena a většina mužů měla neuvěřitelnou schopnost si stěžovat - svěřovat se právě mně.

"Moc toho nevím, ale říkal, že má být brzy proveden atentát na Heydricha. Plánovali to dost dlouho v Anglii, tak snad to výjde."

"Prej nic! To je víc než já! Víš, jak to mají provést?" 

Zakroutila jsem hlavou, stoupla si a začala si oprašovat prach ze šortek. "Kdy odjíždíme?"

"1. června. Jede nás víc, jenom od Rusáků nejede nikdo." Kryštof u toho zněl pobaveně, ale já věděla, že celá ta četa je spíše založena na tom, že poslouchá. Jsou oddaní a plní dobře rozkazy. Není tam nikdo, kdo by mohl být dobrým velitel, ale všichni jsou tam skvělí vojáci. "Mimochodem, máš také začít šprtat ruštinu."

"Cože?"

"Jo, prý je to jediný jazyk, který ti chybí, takže se ho budeš muset naučit."

"Da...," zaúpěla jsem, ale uvědomila si, že je to vlastně pravda.

27. května byl proveden atentát na zastupujícího říšského protektora a šéfa RSHA. Operace Anthropoid byla úspěšná, konečně po dlouhém čekání se všichni dozvěděli o smrti Reinharda Heydricha.