,,Bylo sobotní ráno, moje dovolená. Dělala jsem si snídani sama jako obvykle. Bydlela jsem sama ve velkém domě, který jsem zdědila po mých rodičích. Otec měl rakovinu, matka zemřela na stáří i přesto, že jí bylo jen padesát let, poslední slova mé matky byla velice zmatená. Svedla jsem to na nějaké léky, co jí doktoři dali na zmírnění případných křečí a bolestí. Pamatuji si každé její slovo. ,,Dům je prokletý chlupatými démony, zmiz odsud, než bude pozdě. Nenech se poškrábat, jinak..." Občas mě popadly deprese, ale to ke ztrátě svých nejbližších prostě patří, nic s tím nenadělám. Když jsem vkládala plátky chleba do toasteru, uslyšela jsem pronikavé mňoukání vycházející zvenčí. Na mňoukání jsem byla zvyklá, protože jsem bydlela ve čtvrti, která byla známá tím, že se tu potulovalo mnoho koček.
Tohle mňoukání bylo ale jiné. Jako bych slyšela, že to zvíře trpí, že pláče. Bylo v tom více, než jenom drzé "Mňááu". Bylo to tak skleslé, že mi to nedalo a šla jsem otevřít dveře na dvůr. Rozhlížela jsem se, ale po kočce ani stopy. Ještě jsem se chvíli procházela po obvodu plotu, ale žádné zvíře jsem neviděla. Řekla jsem si, že se asi lekla otevírajících se dveří a utekla. Najednou jsem ucítila kouř.
,,Ježiš! Toasty!" zakřičela jsem a rychle jsem vběhla do domu. Kuchyň pohlcoval šedý kouř hrnoucí se z toasteru.
Začala jsem kašlat, toaster jsem rychle vypojila ze zásuvky, otevřela okno a čekala, než se místnost vyvětrá.
,,Blbá kočka...," zabručela jsem.
Uslyšela jsem, jako by něco zasyčelo. Opět kočka. Zase jsem to svedla na ty toulavé kočky. Někde se perou, nebo se zrovna lekly jiné zvěře.
Vyndala jsem spálený chléb a vyhodila ho do odpadkového koše. Nechtěl už se mi dělat další a tak jsem otevřela ledničku a z ní vyndala vanilkový tvaroh, který jsem spořádala ve stoje. Byla jsem ráda, že už je víkend. Dělala jsem ve velké společnosti a moje nadřízená po mně chtěla vždycky věci nad moje síly jen aby měla důvod na mě podávat stížnosti k vedoucímu celé organizace, panu Oliverovi.
Důvod, proč to dělala byl prostý. Pan Oliver ke mně choval jisté city. Dával mi to docela najevo. Mojí šéfovou to docela hodně zasáhlo, protože ona ho vždycky milovala. Bohužel jsem ale já ta hezčí a mladší a pan Oliver mi nadržuje více než jí. Podle mě ho chce ale stejně jen kvůli penězům, zlatokopka...
Poté, co jsem se najedla jsem šla do svého pokoje, kde jsem zasedla k počítači a podívala se na email, jestli mi nenapsala nadřízená ohledně formulářů, o kterých se mi zmiňovala v pátek. Email od ní tam skutečně byl, ale měla jsem tam ještě jeden od neznámého člověka. Myslela jsem si, že to je nějaký klient, ale když jsem zprávu otevřela, bylo to jen hledání po ztracené kočce. Zakroutila jsem hlavou, ale naprosto jsem zneklidnila, když jsem se podívala na obrázek.
Ta kočka měla černě černou barvu, tmavší barvu jsem snad ještě nikdy neviděla, velké zářivě červené oči a dlouhou srst.
,,Co to je zase za vtip...," řekla jsem si, email zavřela a následně ho odstranila.
Ozval se zase ten syčivý zvuk. Opět kočka. Jen jsem si řekla, že už mi ty všechny kočky lezou na mozek a začala jsem vyplňovat formuláře. Za hodinu jsem to měla hotové a tak jsem poslala již vyplněné mé nadřízené. Když jsem obnovila doručené emaily. Měla jsem tam přes 300 nových emailů.
,,Co to sakra...," zamumlala jsem.
Otevřela jsem první. Bylo tam prostě to samé jako na začátku. Černá kočka s červenýma očima. Docela mě zarazila odměna. Nebyla to peněžní odměna. Bylo tam jen napsáno "přežiješ". Okamžitě jsem to zavřela a podívala jsem se na další. Nic nebylo od jednoho člověka. Na každém jednotlivém emailu bylo jiné jméno, ale stejný obsah. Kdybych nedělala v práci u počítačů, jednoduše bych to všechno smazala, ale já nemohla, byla to součást mé práce. Klidně mezi těmi 300 zprávami mohli být i mí klienti. Konečně jsem otevírala poslední email. Nebylo v něm nic, jen video, které neslo název lost.avi. Docela jsem se ho bála stáhnout a podívat se na něj, ale stejně jsem byla zvědavá, co tam bude. Stáhlo se to za 1 sekundu, za což jsem byla ráda.
