Bloudím černou nocí.
Po několika skocích
svět rozzáří se jasně
nikoli však krásně.
Stojím uprostřed díla,
jenž pohání má síla
obrácena proti mně.
Světlo vně, i já v tmě.
Co dělat mám zde,
cítím to- a hle!
Tunel na konci temnoty,
i já plna slaboty,
Tunel zavře se a já
stále lapená.
V ruce svírám klíčky od mého pokoje číslo 313 a čekám v hale na recepčního, který tu ovšem není- byl tu snad někdy?
Nervózně jsem si skousla ret a byla smířena s tím, že mi má pevná linka vydávající podivné démonicky pisklavém či naopak hluboké mumlavé zvuky, nebude spravena. Rodina ani přátelé mi stejně nikdy nevolají a donáška pizzy či jakéhokoli jídla v naší lokalitě není k dispozici. V noci je to ovšem velmi rušivé- s touto myšlenkou jsem se vrhla k automatu, který vydával špunty do uší. Tentokrát nebyl mimo provoz. Štěstí se usmálo a vypadl mi pár barevných pěnových špuntíků.
Světla náhle zhasla a srdce jako by se mi zastavilo, dech zatajil. Po několika sekundách elektřina naběhla a na místě recepčního seděl starý vyhublý a opravdu nezdravě vypadající muž- chtěl abych mu říkala George.
,,Dobré pozdní odpoledne, Lilien," pozdravil mě slušně.
Bylo hezké vědět, v jakém časovém období se přibližně pohybuji. Všechny hodiny jako by zamrzly, z oken byla vidět pouze černota- snad jakási plachta.
Pozdravila jsem starého recepčního nazpět, ze slušnosti, popravdě mi moc sympatický nebyl. Starý zlý George- jeho křivý úsměv s prožloutlými a chybějícími zuby tomu dojmu ještě přihazoval. Jeho oči byly šedé- až do bíla- ovšem slepý nebyl. Z hlavy mu rostlo pár pramenů dlouhých prošedivělých vlasů, která mu sahala po kostnatá ramena.
,,Mám problémy s telefonem," oznámila jsem mu.
,,Tento problém se snažíme co nejrychleji vyřešit," odbil mě a křečovitě se zasmál.
Mířila jsem k výtahu a zmáčkla tlačítko k jeho přivolání. Dole byl téměř okamžitě, otevřel se bez problému a já do něj nastoupila mačkajíce pětku.
,,Dej si pozor, Lily," zněla jeho slova, když se dveře výtahu zavíraly.
Výtah se zasekl- jak jinak. Zamračila jsem se a zahleděla jsem se do stropu čekající na zhasnutí slabého světla- to se však nestalo. Místo toho se dveře výtahu otevřely a já vystoupila ve druhém patře.
,,Tak to asi vypadá na poctivý výšlap," řekla jsem si s povzdechem.
Ještě než jsem došla k schodišti, popadla mě za rameno žena. Prudce jsem se otočila a uskočila. Byla okolo středního věku, melírované rovné hnědé vlasy a vytřeštěné oči.
,,Prosím Vás! Prosím Vás, řekněte mi! Kde to jsem?" řekla téměř s brekem, když jsem se na ni dívala s kamenným výrazem.
Pousmála jsem se. Připomnělo mi to mě na tom samém začátku- když jsem ještě neměla přiřazený pokoj.
,,Hotel nenese název," odvětila jsem ji. ,,Už máte klíčky?" zeptala jsem se.
,,Tohle, tohle jsem dostala," vznesla třesoucí se ruku a ukázala klíč s číslem 113.
,,Hm, pokoj byste měla mít v tomto patře, mějte hezký d-" ,,Ne, prosimvás, já do žádného hotelu nikdy nechtěla!" vtrhla mi do řeči.
,,To nikdo z nás, madam," zašklebila jsem se a pokračovala po schodišti.
Třetí patro bylo poměrně hlučné, což upoutalo mou pozornost- většinou se zde totiž nic neděje. Co by mohlo pokazit trocha zábavy?
Postavila jsem se doprostřed potemnělé chodby a zadívala se po zdroji hluku. Byl to jakýsi muž táhnoucí zkrvavené tělo- povšiml si mě. Tyto situace nebyly ideální- už vůbec ne pokud jste neškodně a nevinně vypadající dvacátnice. Otočila jsem se, abych se rychle přesunula ke schodišti, ale několik metrů za mnou byla další osoba táhnoucí tělo v pytli. Nebylo cesty ke schodišti. Jediné, co zbývalo- výtah.
Rychle jsem mačkala tlačítko, ale navenek jsem působila klidně- to bylo nejdůležitější- neukázat svůj strach, své obavy. Nejvíce tu platil flegmatismus. Nejvíce to fungovalo při depresivních stavech- výtah přijel.
Ti vrazi ze mě nespouštěli oči, ale naštěstí o mě asi nejevili takový zájem jako o své bezvládné hračky.
Nastoupila jsem do výtahu a opět zběsile mačkala tlačítko zavření- povedlo se a výtah se opět rozjel směrem nahoru, do mého patra. Mou tvář ozdobil úsměv- to se možná nikdy nemělo stát. Výtah náhle zvýšil svou rychlost a dostal mě až na samotnou střechu budovy, na kterou se sice dalo rekreačně dostat (byla bohatě dekorována), ale tenhle bleskurychlý přesun neznačil nic dobrého. Naposledy, kdy se něco takového stalo se *cink* výtah dosáhl nejvyšší úrovně a dveře se rozevřely.
Vyšla jsem ze dveří a ucítila ten čerstvě shnilý vzduch. Okolo byla tma, kterou porušovala jen různá dekorativní osvícení. Nechtělo se mi tam jít- i u těch vrahounů jsem se cítila bezpečněji. Ovšem mi bylo známu, že pokud mě něco v tomto bohem zapomenutém místě někam doveze, je to za nějakým účelem a rozhodně není cest zpět.
Strachy jsem se klepala, ale šla jsem směrem na okraj střechy budovy... když jsem to spatřila... Cosi zahalené v hábitu,jen to tam stálo- ale všimla jsem si té tváře- staré a zohavené, nehumánní a plné grimas. Kdyby mi srdce bilo, jistě by to byl obraz, ze kterého smrtelník zmírá. Nepopsatelná, ohavná, dechberoucí. Mé tělo ztuhlo, už nebylo schopno udělat krok vpřed. Nebyla ani cesta zpět.
V krku se mi udělal knedlík a v hrudi velký balvan. Necítila jsem čas.
A ona byla blíž.
Uviděla jsem ji zblízka. Sundala si svou kapuci a já padla na kolena s brekem. Chytla jsem si kolena a spadla na bok s hysterickým křikem. Vlhký beton pode mnou mě studil po celém těle. Ale to je ona- patronka tohohle pekla. Je snad i jiné? Podařilo se mi doplazit zpět k výtahu s pohledem zaraženým do země a s velikou námahou mačkat pětku. Naposledy jsem se ohlédla a uviděla tu majestátní a královskou entitu stát u dveří u výtahu. Schoulila jsem se v rohu a prosila Boha o odpuštění. K čertu s hříšníky obývajícími toto místo. Z té královny pekel jsem šílela. Každý den, co jsem byla vehnána do výtahu, který však nikdy nejel do mého patra... Bůh tu ale nemá žádnou moc- on mě ani nemá šanci slyšet. Zavrhl nás s vědomím toho, že budeme trpět- navěky. TO ON JE TU ĎÁBEL.
-----------------------
Na závěr bych chtěla dodat drobnou zajímavost. Už odjakživa mám živé a dost filosofické sny. Snad už jsem to několikrát udělala- ale nyní si myslím, že z toho vzešla zajímavá idea. Sebrala jsem děj i motivy z toho, co se skutečně stalo- hluboko v mé hlavě v jisté fázi spánku- poupravila to do smysluplné podoby (sny jsou dost často trhané a obsahují nesmyslné prvky) a nyní to vypouštím do světa. No každopádně...Snad se vám tato povídka líbila. :)
