Šel, šel vstříc osudem. Neohlížel se vzad, vlastně ani vpřed. Čas plynul tak rychle, vždyť on byl stár jak život sám. Hodiny ubíhaly v mžiku oka, zvěř a listí kolem něj proudilo jak vichr a víry. Neměl se kam vrátit, nechtěl se vrátit nikam. Chodil v kruzích lesy a nočními parky a jen doplňoval své základní potřeby k přežití- k přežití té strašné nudy, zármutku a frustrace. On přežívat nemusel, on by nikdy nezemřel. Žádná normální bytost by mu ublížit nemohla.
,,Slečno," oslovil mladší světlovlasou ženu, která šla v temné uličce pravděpodobně domů. Jeho hlas se řinul zezadu jako harmonické tóny basu.
Slečna se vylekala a otočila se na neznámého velmi nezdravě bílého vysokého muže. Neviděla mu do tváře skrze tmu a stíny jeho podlouhlou fedoru. I přesto, že mu neviděla do tváře, vyděsila ho jeho nelidská velikost, která činila-snad- 7.5 stop čisté maskulinity. Nejraději by chtěla utéci, ale jako by ji něco naprosto zamrazilo. Nejen, že ji to zamrazilo, ono ji to tahalo vstříc nebezpečí a ona bojovala s těmi temnými silami jak nejlépe jen mohla, ale přesto se nedokázala pohnout.
Muž (lze mu tak říkat) vytáhl zpoza zad 2 velké a pohádkové růže. Jedna byla krvavě rudá, ta druhá s barvou večerní oblohy. V tento okamžik byly její oči upřené jen na ty překrásné růže, které svíral každou v jedné ruce. Byla zhypnotizovaná, očarovaná jeho kouzlem, však i přesto si nedokázal odpustit tento rituál. Naplňovalo ho to. Vzrušovalo ho to. Přes to silné očarování si nevšimla 2 párů chapadel, bílých jako sníh, vycházejících z jeho zad, plížící se k jejímu tělu. Jediné, co ji v tu chvíli zajímalo byly růže.
,,Zlatíčko, vyber si jednu. JEN jednu," řekl jeho hlubokým a šarmantním hlasem, jak jen nejlépe uměl.
Žena neváhala a vzala si modrou.
,,Škoda," povzdychl si, ale žena to neslyšela. Slyšela jen to, co on chtěl, aby slyšela. ,,Chtěl jsem si trochu pohrát," pousmál se na ženu, která byla stále okouzlena růží.
Modrá růže znamenala nevinnost, něhu- pro něj však ještě rychlou smrt. Rudá znamenala krev, morbiditu, bolest- to on měl nejraději.
,,Možná bych měl ty barvy změnit," pomyslel si.
Změnou barvy by se ale nic nevyřešilo. Výběr vzešel z duše oběti. Nakonec by skončila úplně stejně.
Přirazil ji ke zdi, za stehna ji vysadil na úroveň jeho tváře a šeptal ji do ucha další kouzelná slova, která z ní dělala poslušnou hračku. Byla v takovém transu, že si nevšimla jeho chybějících očí a nosu. Políbil ji a jeho chapadla se zarazila hluboko do budovy, obkličujíce a uzavírajíce ženu v malém prostoru. Byla mu naprosto oddaná a líbala jeho rty, které skrývaly řadu dlouhých a ostrých zubů- těmi by roztrhal kůži těch, které by si vybraly červenou. Jeho jazyk se proplazil do jejích úst jak jedovatý had, plníc ji temnou tekutinou- tato tekutina podobná hadímu jedu zapříčinila pomalou a nenápadnou otravu. Bezbolestně nezabíjel pouze tak- většinou oběti prorazil hrudník, což způsobilo rychlou smrt. Možná to není úplně bezbolestné, ale to oběť vnímá maximálně 3 sekundy- což on bere jako (téměř) bezbolestnou a rychlou smrt.
Žena se mu plně oddala, strhal z ní oblečení, až z ní visely jen cáry, díky šikovným párům chapadel to netrvalo dlouho a ani ji nemusel spouštět nohama na zem. Jeho dlouhý černý kabát se rozvinul a pod ním neměl nic jiného než holou kůži a... Vrazil ho do ni nemilosrdně a zacpal ji ústa jedním ze svých chapadel. Zařvala bolestí a žena reflexně skousla ústa. Bohužel pro ni, jeho údy byly tvrdé a pevné jako guma od auta. To zapříčinilo hlubší skluz jeho chapadla do jejího chřtánu, kterým se začala dusit, což ho vzrušilo víc.. a víc... Zrychlil svůj pohyb v kyčlích a udělal poslední hluboký příraz, díky kterému se ženino tělo naplnilo teplým černým jedem a její srdce se zastavilo. Jeho potřeby se ukojily, zavázal si svůj kabát a odešel do hlubin lesa.
