Dcera Toma Rojvola Raddla

15.Špatné sny

„NEEEEE!" S výkřikem se probudím.

Celá třída včetně Snapa se na mě dívá. „Mohla by jste mi vysvětlit, proč tady křičíte a spíte uprostřed mé hodiny?" 

„No...Vlastně jsem měla takový se a tam jste byl vy a nůžky a... to je jedno. To nemá cenu vysvětlovat." Sklopím hlavu.

„Takže, co s vámi?" Zkřížím prsty na rukou. Hlavně ne trest! Prosím. Hlavně ne trest! „Máte trest u školníka Filche." Sakra. Nikdo nevyslyšel mé prosby. Nic horšího než Filch není. Zase budu drhnout záchody. Nenávidím Snapa.

Po hodině se vydám zpět na pokoj. Mám teď volno. „Hej! Radlleová!" Otočím se za tím hlasem.

„Co chceš Ronalde?"

„Už jsi se postěžovala tatínkovi?"

„Samozřejmě že ne. Já nejsem jako ty, Rone. A jestli mě chceš jenom urážet, tak já jdu pryč. Nehodlám tě poslouchat." Jeho obličej nabral odstín jeho vlasů.

„Já tě neurážím. Já jen říkám pravdu."

„Ty vůbec nevíš, co je a není pravda! Nevíš o mně vůbec NIC!!" Posledních pár slov už křičím.

Otočím se a co nejrychleji vyběhnu pryč z hloučku studentů, kteří nás celou dobu pozorovali. Mám strašný vztek. Na Rona a taky na otce. Za všechno může on. A taky já, protože jsem to řekla Ronaldovi.

O několik chodeb dál se konečně zastavím. Jsem neskutečně naštvaná. Jakože fakt hodně. Zatnu ruku v pěst. Zaútočím proti zdi, ale okamžitě toho lituju. „To snad není možný!" Poskakuju po celé chodbě a z úst se mi hrnou nadávky na účet zdi a Rona.

Najednou za sebou uslyším kroky a já se snažím přestat nadávat a skučet k vůli nepovedenému útoku na zeď. Snažím se co nejrychleji vytratit, ale takové štěstí nemám.

„Potřebovala by jste lekce sebeovládání."

Chtě nechtě se musím otočit.

„Jo. Já taky myslím."

„Potřebuji s vámi mluvit, takže kdyby jste byla tak laskavá a šla dobrovolně se mnou, ušetřila by jste mi spoustu práce." No vážně super. Další sezení u profesora lektvarů.

V tichosti procházíme hradem zpět do sklepení. V kabinetu mi pokyne rukou. Posadím se na nějakou divnou rozvrzanou židli.

„Jestli chcete mluvit o tom incidentu na hodině nebo o Ronovi, tak chci podotknout, že mám právo nevypovídat."

„O tomhle si můžeme promluvit později." Odmlčí se.

„Profesor Brumbál mě požádal, abych vás naučil umění nitrobrany. Myslí si, že jste dost zdatná."

„A proč se to mám naučit?" Nechápu smysl celého tohoto sezení.

„Protože ve vaší mysli se dá číst jako v otevřené knize a Pán zla se vám do hlavy dostane tak rychle, jak bude chtít."

„Fajn. Kdy začneme?"

„Hned."

„Ale já mám teď vyučování."

„Pro dnešek jste omluvena ze všech hodin." Povzdychla jsem si. O nitrobraně jsem četla a je to velmi náročné. Myslím, že mi to bude chvíli trvat a ještě k tomu to bude dost bolestivé.

„Takže, co mám dělat?"

„Budu se vám pokoušet dostat do hlavy a vy mi v tom budete muset zabránit. Připravte se." Nádech, výdech. „Legilimens!"

„Takže na tři! Jedna.....Dva.....Tři!" Se Siriusem utíkáme do nejvyššího patra. Celé přízemí domu na Grimauldově náměstí 12 je zatopeno vodou. Až sem někdo přijde, spláchne ho to zpátky ven. Už je slyšet otevírání dveří a následné šplouchání. Seběhneme dolů a v předsíni se zvedá profesor Snape celý mokrý a naštvaný. My se schovali do kuchyně a dělali, jakože se nic nestalo.

„To bolelo." Zvedám se ze země. Profesor lektvarů se na mě nevěřícně dívá. „Takže jste to byla vy a Black. To jsem si mohl myslet. Kdo jiný taky."

„Snad se ještě nezlobíte." Ušklíbnu se. Jo, zapomněla jsem říct, že ta voda byla očarovaná. Nejde vysušit kouzlem.

„Sušil jsem se celý týden." Řekl skrz zaťaté zuby. „Zkusíme to znova. Legilimens!" Jakoby z dálky slyším svůj výkřik.

„Alison! Nezlob mě!" „Ale mamí! Já nechci jet k babičce. Ona je zlá." „Ale prosímtě. Babička není zlá. Jenom je trochu přísná. Tak pojď." Podá mi ruku. Moje malá ručička chytí mámy velkou ruku a společně se vydáme k autu.

Musíš se soustředit! Vyžeň ho z hlavy! Snažila jsem se, jak nejvíce to šlo. Tlak pomalu ustupoval a bolest hlavy taky.

Zase se probudím na zemi. „Tohle už bylo lepší, ale stále máte co dohánět."

„Jo, jasně. Vám se to řekne, když tu stojíte a míříte na mě hůlkou. Tak já už asi půjdu, ne?"

„Dobře, ale zítra se tu stavte taky. Večer po vyučování." Příkývnu. Už jsem v půli cesty ke dveřím, když se mi podlomí nohy. Snažím se zvednout, ale moc mi to nejde. Na počtvrté se konečně vyhrabu na nohy.

„Měla by jste se tady posadit. Myslím, že jste se vyčerpala." Nejistou chůzí dojdu až ke křeslu.

„Tady máte lektvar, který by vám měl dodat sílu." Zamumlám něco jako poděkování a kopnu to do sebe. Chutná to vážně hnusně, takže jsem ráda, že jsem to nevyplivla na koberec.

Je mi trochu lépe, ale jsem strašně unavená. „Takže vaše babička je zlá?" „Ne, ale když jsem byla malá, tak jsem se jí bála." Zasměju se. Začala se mi klížit víčka a už nevnímám okolí.

Poslední, co vidím před usnutím, je obličej profesora, který na mě mluví. Ale jediný, co teď chci, je spánek.

Zdají se mi sny, ve kterých jsou smrtijedi a můj otec. Ale nejhorší na tom je, že to nekončí.

Nemůžu se probudit.

****
Takže konečně je tu nová kapitola.      Dneska je trochu kratší, ale snad nevadí :D. Doufám, že se vám bude líbit. Moc děkuji za všechny komentáře a hvězdičky. Vždycky mě to moc potěší.