Dcera Toma Rojvola Raddla

4.Znamení

Chtěla jsem vám moc poděkovat za 50 přečtení, protože jsem, i když je to pro někoho málo. Já jsem ráda, že tento příběh, alespoň někdo čte.

A byla bych ráda i za nějaký komentář. Jestli se vám to třeba líbí, nebo naopak nelíbí a já bych se to pokusila změnit.
**********************
Ztuhla jsem stejně jak Harry a nemohla uvěřit svým uším.

Možná bych tam seděla pořád, kdyby do mě Hermiona nešťouchla. Podívala jsem se na Harryho a oba jsme vykročili k Brumbálovi.

Cestou jsme slyšeli hlasy jak říkají:

„ Podvodníci!!"

„ Vždyť jim není sedmnáct let!!"

Prošli jsme kolem docela dost naštvanýho Brumbála a šli do té místnosti za ostatními šampióny.

Za chvilku k nám přiběhli učitelé a Brumbál. Šel k Harrymu a ptal se ho:

„ Hodil jsi tam své jméno?!!"

„ Ne, pane."

„ A nevíš o někom, kdo by ho tam mohl hodit?" naléhal Brumbál.

„ Když to neví, tak vám to asi neřekne. Nechápu proč podezříváte Harryho, když je jasný, že to nemohl udělat." Vyjela jsem na něj.
Dost mě to vytočilo.

„ Jste jako váš otec, slečno Bonesová"

„ Ne,to teda vážně nejsem!! Já nejsem tak zlá."

„ To sice nejste, ale jste stejně tvrdohlavá jako on."

Hodila jsem po něm ne moc pěkný pohled. Pan Skrk to celé pozoroval z povzdálí. Brumbál se ho poté zeptal, jak to bude s námi.

„ Pravidla říkají, že ten co je vybrán pohárem, musí se zúčastnit turnaje a nelze z něho vystoupit."

Tohle jsem vážně nečekala. Myslela jsem, že nás jednoduše vyřadí. A ne, že budeme muset soutěžit.

Z Turnaje tří kouzelníků se stal Turnaj pěti kouzelníků.

Vyšli jsme s Harrym ven, kde na nás čekali Ron s Hermionou.

„ Tak co?" ptala se Hermiona.

„ Musíme soutěžit" řeknu jí. Ron si jen odfrkne. Vážně nevím co mu zas, přelítlo přes nos.

Rozloučíme se s klukama a jdem do naší ložnice. Umyju se a hned jak si lehnu, usnu.

Ráno se vzbudím neobvykle brzo. Umyju se a obléknu se do obyčejného trika a kalhot. Jdu se projít po hradu a přemýšlím, jak to bude s tím turnajem a co bude první úkol.

Měla jsem fakt hodně otázek. Ale nejsem jediná kdo bloudí po hradu takhle brzo. Samozřejmě to není nikdo jiný, než Malfoy.

Hned jak ho zahlédnu, jdu pryč. Vážně nestojím o další den na ošetřovně. Volá na mě, ale já jdu dál.

Po nějaké chvíli mě doběhne a otočí k sobě.

„ Co zase chceš? Minule mi to vážně stačilo, tak mě nech na pokoji." Chci odejít, ale nenechá mě.

„ Chtěl bych se ti ... ehm... no ... omluvit." Tohle jsem nečekala.
Sám velký Draco Malfoy se mi omluvil.

„ Co se ti stalo, že se omlouváš?" zeptám se ho trochu provokativně.

„ Buď ráda, že jsem se vůbec omluvil!" Byl docela naštvaný. „ Bylo to naposled, ty mudlovská šmejdko!!"

Tohle si nenechám líbit. Vlepila jsem mu facku. Nejdříve jen tak stál, ohromený a potom jsem se dala na útěk, protože jsem věděla, že to nedopadne dobře.

Běžel za mnou a všude kolem mě lítaly všelijaká zaklínadla, kterým jsem se úspěšně vyhýbala. Za běhu si vyndám hůlku.

Ani pořádně nezamířím a použiju proti němu kouzlo úplného spoutání. Trefím se. Ten pohled je dost komický. Nevydržím to a vyprsknu smíchy.

Jeho pohled mluví za vše. Nejradši by mě zabil.

Normálním krokem kolem něj projdu a jdu zpátky do věže převléknout se do uniformy. Holky už jsou vzhůru a tak jdeme společně na snídani.

Malfoy tam už sedí. Asi mu někdo pomohl. Když si na to vzpomenu, zas to nevydržím a skoro se válím na zemi smíchy. Asi mu to došlo, protože vypadá víc vražedné než normálně.

„ Čemu se směješ?" ptaj se holky.

Řeknu jim co se mi stalo a ony se smějí se mnou na celou Velkou síň. Myslím, že jsem už mrtvá. Ale za tu srandu to stálo.

„ Kde jsou Harry a Ron?"

„Nevím asi se někde dohadují kvůli tomu poháru. Ron je naštvaný, že se tam Harry přihlásil i když nepřihlásil. I na tebe je naštvaný."

„ To je idiot. To vážně věří, že jsme to tam hodili my?"

„ Zřejmě jo."

Vážně tomu nemůžu uvěřit. Jako chtěla jsem tam, ale věděla jsem, že se tam nedostanu.

„ Ještě musím zajít na ošetřovnu kvůli té ruce. " řeknu Hermioně. Ona jen kývne a já vyjdu z Velké síně.

Jsem skoro u dveří ošetřovny, když vyjde madam Pomfreyová. „ Zrovna jsem chtěla jít za tebou. Pojď do mé kanceláře."

Šla jsem za ní.

„ Procházela jsem nějaké knihy a spisy, ale nemohla jsem nic najít. Má to spojitost z černou magií. Kdybych věděla co to bylo za kouzlo, možná bych ti mohla nějak pomoct."

Jen jsem přikývla a hned jsem běžela najít toho kdo mi to udělal. Nechci nadosmrti mít zavázanou ruku.

Čirou "náhodou" jsem ho potkala hned o dveří vedoucích z ošetřovny. Nevypadal jako by si chtěl něco vyřídit, což bylo vzhledem k ránu divný.

Odmotala jsem obvaz a ukázala mu tu ruku.

„ Jak jsi mi to udělal?" Zeptala jsem se ho.

„ Tohle? To jsem nebyl já."

„ A kdo jinej by mi to mohl udělat. Mám to od té doby co jsi mě málem zabil."

„ Přísahám, že když jsem odcházel, nic takovýho si neměla."

„ Asi jsem musela potom co jsi odešel omdlít nebo něco takového. A někdo tam musel přijít. Musím to říct madam Pomfreyový a ty jdeš se mnou, protože za to můžeš ty." Nic nenamítal a šel.

Chová se divně.

Mám blbý pocit, že to souvisí s mým otcem.

„ Madam Pomfreyová!!" zavolala jsem. Vtrhla jsem do kanceláře a ona se na mě divně koukala.

„ To zranění mi udělal někdo z přisluhovačů mého otce! Jsem si tím stoprocentně jistá!!"

Začalo to trochu škubat. „Ještě předtím než mě sem Harry přinesl jsem musela ztratit vědomí."

Už to bolelo docela dost. „ A co by to mohlo znamenat?"

Už to bolelo nesnesitelně. Vykřikla jsem a chytla se za tu ruku. „Myslím, že je to nějaké znamení." řekla jsem přes tu bolest.

Už jsem se neudržela na nohou. Malfoy mě ještě stačil chytit.

„Díky. Co se s tebou stalo, že se chováš úplně jinak?" Řekla jsem mu v mrákotách ještě před tím, než jsem se propadla do tmy už podruhý za dva dny.