Dcera Toma Rojvola Raddla

13. „Utíkej!"

Tázavě se na něj otočím.

„Ty snad máš nějaké hrozné tajemství?"

„I tak by se to dalo říct."

„Mám takový návrh. Když teď máme takovouhle přátelskou chvilku, mohl by jsi mi odbarvit ty vlasy." Sladce se usměju.

Zasměje se. „To bych mohl, ale nechci."

„Tak to je od tebe dost zlý. Myslím, že přátelská chvilka skončila."
Uchechtne se.

„ Co je na tom k smíchu?"

„ Je vtipný tě sledovat, když se zlobíš."

„ Ještě jsi mě neviděl, když se zlobím." Zvednu se.

„Už musím jít. Musím se postavit všem těm lidem, kteří budou na večeři." Povzdychnu si.

„Já tě doprovodím."

„Myslím, že to nebude třeba. Zvládnu to"

„Předtím si nevypadala, že by jsi to zvládala."

„To byla jiná situace."

„Fajn, ale stejně jdu s tebou. Nebyl jsem na večeři."

Před Velkou síní se nadechnu. Mám strach. Nechci vidět ty zděšené a zhnusené pohledy většiny školy.

Chci už vstoupit, když zaslechnu něčí hlas zevnitř. Přitisknu ucho na dveře. Draco zvedne obočí. Odbydu ho máchnutím ruky.

„Jak by se líbilo vám, kdyby vám všichni nadávali a báli se vás. Rodiče si nevybíráme a pochybuji, že Alison je ráda, když má za otce Voldemorta."

Po zaznění otcova jména slyším několik vyděšených výkřiků a šum.

„Harry tím chtěl říct, že za své rodiče nemůžeme. Každý se nechová jako rodiče a ani nemusí!"

Pohlédnu na Draca. Asi to slyšel taky. Má ve tváři podivný výraz. Za své zbylé přátele jsem ráda. Zastali se mě. Ne jako Ronald, který mě nejen ponížil, ale zhnusil celé škole.

Rozrazím dveře tak prudce, až pár studentů nadskočilo a Draco zůstal vyjeveně stát ve vchodu.

Všichni ztichli a celou místnosti se odrážely mé kroky.

„Je to pravda?" Křikne někdo.

„Ano, je. Kdyby jsem byla jako můj otec, už dávno byste to poznali, takže doufám, že si to uvědomíte."

Vyhledám Harryho a Hermionu. Přisednu si k nim. Otočím se k Dracovi. Ten už sedí u stolu a zase ho oblejzá ta pitomá Pansy. Ale vypadá, že mu to je jedno. Je duchem nepřítomný. Otočím se zpět.

„Díky, že jste se mě zastali."

„To pro nás bylo samozřejmostí."

„Ronald nás pěkně naštval." Řekla Hermiona s rozhořčením v hlase.

„Zajímalo by mě, co ho k tomu vedlo. Celé tři roky ani neceknul a teď to celé vykecal." Zakroutím nad tím hlavou.

„Víš, on tě celou dobu neměl moc rád. Svěřil se mi." Přizná Harry.
„Ten turnaj byla jen záminka, proto aby to mohl říct."

„Kdybych mu nic neřekla, bylo by to lepší. Takhle mě otec rychleji najde."

Tohle mě trápí ze všeho nejvíce. Do teď jsem alespoň trochu skrytá byla. Nevěděl o mně skoro nic. A teď si chytne prvního studenta, na kterého narazí a ten mu všechno vykecá. I když mám podezření, že Snape má něco společného s mým otcem, ale nejsem si tím jistá.

„Ali, posloucháš nás?" Hermiona mi mává rukou před nosem.

„Ne, promiň."

„Říkáme, proč jsi přišla s Malfoyem?"

„To je na dlouhé vysvětlování." Mávnu nad tím rukou.

„Jo a mimochodem, dneska máme sraz se Siriusem u krbu ve společence."

„Cože?! To je super." Zakřičím.

Půlka síně se otočí. Teď už nejsem jenom dcera Voldemorta, ale šílená dcera Voldemorta.

Siriuse mám stejně ráda jako Hagrida. Od té doby, co utek z Azkabanu jsme se hodně sblížili. V létě k němu někdy jezdím. Taky mi slíbil, že až budu plnoletá, tak se stanu členkou Fénixova řádu. On sice říká, že bych tam klidně mohla i teď, protože schopnosti na to mám, ale ostatní to nechtějí dovolit. Stejně jsem ráda, že ho vidím.

„Počkej! Já mám vlastně dneska trest u McGonagallový za tu hádku s Malfoyem. V kolik že tam máme být?"

„O půlnoci, aby tam nikdo nebyl."

„ To bych snad měla stihnout. Tak já už jdu. Uvidíme se o půlnoci ve společence." Zamávám jim a odejdu do ložnice, kde si na sebe vezmu něco normálního.

Ještě hůlku a mohu jít. Mám už jen tři minuty, a proto sprintuju celou cestu až k profesorčinýmu kabinetu.

Draco už tam stojí a pobaveně mě pozoruje. Opřu se o stěnu a vydýchávám se. McGonagallová otevře dveře a spraží nás pohledem.

„Odvedu vás k Hagridovi a ten už vám dá něco za úkol." Pokynula nám, aby jsme šli za ní.

Celou cestu nikdo nepromluvil. Hlavou mi létaly myšlenky o teplé společenské místnosti prozářené ohněm z kamen. Mohla jsem tam teď sedět se svými přáteli, ale místo toho mám trest s Malfoyem v temném studeném lese, kde žije spousta zvířat, která by mě ihned zabila.

Zatímco jsem uvažovala nad tím, jak jinak jsem mohla strávit tenhle večer, došli jsme až k Hagridově hájence. Hagrid právě vyšel ze dveří.

„Díky Minervo. Já už se o ně postarám." Rouzloučí se s ní a otočí se k nám.

„Ahoj Hagride. Tesák s námi nepůjde?"

„Bohužel ne. Je mu ňák zle, tak jsem ho radši nechal doma." Smutně se usmál.

„Takže dneska půjdeme do Zapovězenýho lesa. Půjdeme hledat uvízlý jednorožce. A protože pomoci si nechají jen od dívky, tak ty a Malfoy půjdete spolu. Mě už znají, takže se mě nebojí. Kdyby se něco dělo, vystřelte červené jiskry a já vás najdu." Už chce odejít, ale otočí se.

„A ještě něco. Dnes je úplněk, takže si dávejte pozor na vlkodlaky. Sejdeme se tady v 11."

„Neboj. My to zvládneme." Usměju se a společně s Dracem vyrazíme do lesa.

„Takže mi teď jdeme osvobozovat jednorožce a přitom nás může sežrat vlkodlak?"

„V nejhorším nás zabije. No a? Alespoň o tobě budou říkat, že jsi umřel, když si zachraňoval jednorožce. Lepší než aby říkali, že jsi umřel třeba jako smrtijed."

Zbledne, i když se mi to možná jenom zdálo. To bude tím měsícem. Přijdeme na nějakou louku. Je celá ozářená měsíčním světlem. Na jejím konci sedí hříbě a je v něčem zamotané.

„Zůstaň tady. Já se o něj postarám."

Pomalu přijdu k hříbátku a opatrně ho vymotám. Když je volné okamžitě odběhne. Otočím se na Draca, ale zůstanu stát hrůzou.

„Pozor!"

Vykřiknu k němu. Ale asi jsem to neměla dělat. Vlkodlak svou pozornost přesunul ke mně. Vykouzlím červené jiskry, protože je budeme potřebovat.

„Utíkej!" Křiknu a sama se dám na útěk.

*****

Je tu nová část :D Doufám, že se vám bude líbit.
Chtěla jsem se zeptat jestli byste chtěli víc delší kapitoly, ale méně krát nebo kratší kapitoly vícekrát.
Názory pište do komentářů.

Moc děkuji za všechno ;*. Za chvíli tu bude 1k přečtení. Strašně moc děkuji všem, co to čtou :D