Dcera Toma Rojvola Raddla

12. „Každý máme nějaké tajemství"

„ Měla velké štěstí, že jí sem Potter přinesl včas. Měla štěstí i v tom, že jsem měl slzy fénixe."

První, co slyším je tenhle nepříjemný hlas. Snažím se otevřít oči, ale světlo je až moc jasné. Párkrát zamrkám a konečně je mohu otevřít. Jsem opět na ošetřovně. Kousek ode mě stojí Snape a madam Pomfreyová.

Pokouším se zvednout, ale rameno mě pořád bolí.

„ Zůstaňte ležet, slečno Radlleová. Potřebujete odpočívat."

„ Kdy už odsud budu moct odejít?"

„ Nejdříve zítra." K mému údivu odpověděl Snape.

„ A proč nemůžu odejít už teď? "

„ Protože se potřebujete uzdravit."

„ Jako kdyby vám na tom záleželo." Zamumlám.

„ Když už jsem vám poskytnul slzy fénixe, které jsem mimochodem sháněl velice těžko, tak vás nenechám umřít."

„ Tím mi jako chcete říct, že umřu jen, co vyjdu z místnosti?"

„ Jistěže ne, ale chci, aby jste se řádně doléčila."

„ Žádný strach. Já tady zůstanu."

„ Ve vašem případě se bojím, že se nedožijete dalšího úkolu."

„ Toho bych se nebála ani v nejmenším."

V tom jsem přiběhnou Harry a Hermiona. Snape probodne Harryho vražedným pohledem a odejde.

„ Jsi v pohodě? Hodně jsem se o tebe bála, když jsem zjistila, co se ti stalo." Vyhrkla Hermiona.

„ Teď už v pořádku jsem, ale musím tu zůstat až do zítra." Posmutním.

„ To nevadí. My tě dojdeme navštívit." Usměje se Harry.

„ Jo a abych nezapomněl. Skončila jsi druhá." Vyvalím své velké oči.

„ Cože?! Já myslela, že budu poslední." Alespoň něco se povedlo. „ Jsem ráda, že jste přišli."

Až do večera si povídáme a se smíchem vůbec nešetříme. Nakonec se se mnou rozloučí a odejdou na kolej. Museli mě hodně přemlouvat, abych tu zůstala.

Madam Pomfreyová mi dala pár lektvarů a já už jsem zase mohla v klidu spát.

Další ráno se probudím do krásného slunečného dne. Akorát si ho nemohu užít, protože na ošetřovně musím zůstat až do večera. Od ošetřovatelky dostanu snídani.

Jsem za ní moc vděčná, jelikož jsem dlouho najedla. Já a jídlo. Dokážete si to představit. Jednoduše já se neobejdu bez jídla a jídlo se neobejde beze mě.

Včera mi Hermiona přinesla nějakou knížku. Jmenuje se Stručná příručka psychologie hipogryfů. Mohlo by to být zajímavé, a tak se pouštím do čtení.

Přestanu číst, jakmile dostanu oběd. Hned jak dojím. Vtrhnou sem Harry s Hermionou. Chvilku si povídáme a já už po té chvilce nemůžu popadnout dech.

„ Nene!! Cože jste udělali?" Ptám se asi už potřetí Harryho.

„ Omylem jsem zapálil hábit Malfoyovi. Při obraně." Odpoví se smíchem.

„ Škoda, že jsem tam nebyla. Chtěla bych vidět jeho výraz." Jen ta myšlenka mi přijde dost vtipná.

„ Co je ještě nového?"

„ Usmířil jsem se s Ronem."

„ A proč sem nepřišel s vámi?"

„ To nevím. Prý má něco na vyřizování." Pokrčí rameny.

„ Každopádně my už musíme jít. Večer tě přijdeme vyzvednout."

Zamávám jim a pokračují ve čtení. Uteklo to velmi rychle. Konečně už můžu pryč.

U Velké síně je nějaký hlouček studentů. Nevím, proč tu stojí, ale nevěstí to nic dobrého. Když se přiblížíme k té skupince ztichnou.

Všichni se otočí a podívají se na mě. V očích mají strach? Proč? Možná vědí o... Ne! Jak by se to dozvěděli? Uprostřed všech těch lidí, kteří na mě hledí s hrůzou v očích, stojí Ron.

„ Co to tu provádíš, Rone!"

„ Jen jsem všem řek, jak jsi se dostala do turnaje." Přichází sem čím dál tím víc lidí.

„ Jo? A jak prosím tě?"

„ Pomocí černé magie!" Někteří zalapali po dechu. Pokračoval.

„ Víte, kdo ona je?" Ukáže na mě prstem. „ Ona je dcera Toho-jehož- jméno-nesmíme-vyslovit!" Hermiona vyděšeně vykřikne.

Vehnaly se mi slzy do očí. „ Jak jsi mohl? Věřila jsem ti!" Vykřiknu.

„ Hned mi bylo jasné, že jsi to byla ty! A ještě ohrožuješ Harryho život!" To už jsem nevydržela. Otočím se a běžím někam pryč od toho všeho.

Cestu si prorážím všemi těmi lidmi, kteří mě považují za nebezpečnou a stejně zlou jako můj otec. Ale já si to nevybrala. Nechtěla jsem být Jeho dcera. Neměla jsem to říkat Ronovi.

Běžím dál i přes Harryho a Hermionino volání. Poslední, co slyším než zaběhnu za roh, je tohle:

„ Jen si běž. Někoho, kdo je tak skrz naskrz prolezlý černou magií, tu stejně nechceme."

Slzy mi tečou proudem. Nevím, kam běžím. Vůbec se nedívám na cestu, a proto se ani nedivím, když do někoho narazím. Spadnu na zem a hned se začnu omlouvat. Nechci, aby ten někdo viděl mě slzy.

„ Bonesová. Mně se omlouvat nemusíš. Já bych se ti taky neomluvil."

Ne! To ne, ne, ne! Malfoy ne!

„ Hmm" zamručím. Zvednu se, opráším si oblečení a už chci zase odběhnout, ale to by nebyl Malfoy, kdyby mě nechytl.

Chtě nechtě musela jsem zvednout hlavu. Podívala jsem se na něj svýma uslzenýma očima. Jeho pohled se změnil.

„ Co se stalo?"

„ Zeptej se svých spolužáků. V tuhle dobu to už bude vědět celá škola včetně Filche." Další slzy se mi vyhrnuly z očí.

„ To je to tak hrozný?"

„ Je to horší, než si myslíš." Zašeptám.

Z vedlejší chodby slyším hlasy. Doběhnu k rohu a zaposlouchám se. Jsou tam nějaké dvě holky.

„ Nikdy bych to do ní neřekla."

„ To já taky ne, ale jestli je to pravda, nechci s ní mít nic společného!"

Vrátím se zpět. Svezu se na podlahu a rozbrečím se ještě víc. Teď se mě budou všichni bát a budou mě nenávidět. Jak já toho Rona nesnáším!

Někdo mě obejme. Přesně vím kdo, ale nevím proč. Šeptá mi slůvka útěchy, ale nepomáhají.

„ Nemůže to být tak hrozné. Věř mi." Poví mi. Kdybys jen věděl. Je to hrozné. Stejně se to za chvíli dozví. Tak proč mu to neříct hned.

„Slib mi, že nebudeš šílet."

„ Slibuju"

Nadechnu se. „ Jsem dcera Voldemorta"

Na minutku ztuhne, ale okamžitě se uvolní. „ Každý máme nějaké tajemství."

*****
A je tu další kapitola :D Snad se bude líbit :D Když se bude líbit můžete tu zanechat vote či koment. Moc děkuji za všechny vote a přečtení.