Stopped

4. Uvězněná

Přednáška mi začíná asi za půl hodiny. Začala jsem se upravovat. Celé ráno se mi krásně poslouchali posměšky procházejících studentů za mými dveřmi.

Už jsem vycházela ze dveří, abych stihla přednášku, všimla jsem si, že fotky kluků už jsou strhané, což znamená, že vstali „Hupss" zachichotala jsem se a šla jsem na přednášku. Byla jsem před dveřmi, kde se měla za chvíli odehrávat má hodina. Někdo mě prudce otočil „Děláš si ze mě prdel?!" zaječel na mě Will a ukázal na své čelo, kde se pokoušel smýt nápis FAG a zamával mi potrhanými fotkami před obličejem „Sám si řekl, že každý má právo na to, aby věděl s kým má tu čest" připomněla jsem mu, tváře mu zrudly od vzteku „Já nejsem teplej!" křikl po mě a já se zasmála, protože se po něm pár lidí otočilo „Radši si běž pořádně smýt ty stíny, protože s tím vypadáš, jako teplouš" slabý smích mi unikl z rtů „Tys mi to tam načmárala!" vztekal se „Musím" řekla jsem a vešla jsem do dveří

Celou hodinu jsem musela přemýšlet nad Willem, jak se musí vztekat u umyvadla a drhnout si obličej až do červena, protože jsem mrcha a jeho make-up se skládal celý z voděodolných produktů. Dnes jsem měla na štěstí jen dvě přednášky.

Jdu z budovy školy na kolej, už se těším na skoro celý zbytek dne volna. Venku je příjemné teplo, tak akorát na procházku do města, počkám, až Char skončí její přenášky „Allenová!" uslyšela jsem za sebou řvát Willa, svraštila jsem obočí. Vážně chci zastavit? „Co je Wille?" zeptala jsem se a poupravila jsem si tašku, co jsem měla přes rameno. Doběhl ke mně, měl rozcuchané vlasy a čistý obličej „Jak vidím, povedlo se ti to smýt. Gratuluju" řekla jsem s úšklebkem a chtěla jsem pokračovat v cestě, ale Willova ruka mě zastavila „Čekám omluvu" řekl ublíženě, pootevřela jsem pusu „Ty čekáš omluvu? Vždyť sis začal!" bránila jsem se „A navíc nám trvalo čtyři hodiny, než jsme tu smradlavou bombu vyvětrali. Takže jediný kdo by měl chtít omluvu, jsem já" řekla jsem fakt „Drhl jsem si ksicht, jako idiot přes hodinu, abych tu lihovku smyl" argumentoval, protočila jsem oči „Vždyť ses jenom namočil" řekla jsem a Will se zatvářil zákeřně a přiblížil se ke mně „Co chceš dělat?" zeptala jsem se trochu se strachem, v jedné vteřině mi stáhl tašku z ramene a v druhé chvíli mě hodil do okrasného jezírka kousek za námi. Díky mým rychlým reflexům jsem ho stáhla sebou. Jezírko bylo hlubší, než jsem čekala. Vynořila jsem se z něj a rychle jsem si ohmatala kapsy „To ne" řekla jsem a rychle jsem začala hledat hodinky, narazila jsem na jejich šňůrku a vytáhla je z vody „To snad ne" řekl Will a vytáhl mobil z kapsy, z kterého tekla voda „Utopila si mi mobil" řekl nevěřícně. Dívala jsem se na hodinky od táty, měli naprasklé sklíčko a za ním byla voda, přiložila jsem si je k uchu a zaposlouchala jsem se, jestli tikají „Hej si v pohodě" zeptal se a v jeho hlase byla slyšet malá upřímná obava, sáhl mi na rameno. Hodinky přestali tikat. No super druhý den a já je rozbiju „Ne nejsem. Jsem mokrá a rozbil si mi hodinky!" obvinila jsem ho a bouchla jsem ho do hrudi od vzteku „Bože, proč si takovej idiot?! Nesnáším tě" byla jsem na něj hnusná „A kdo říká, že já tě mám rád. Zeptal jsem se jen proto, abych z toho neměl pak problémy u Děkana, kdyby sis ublížila" opětoval mi nenávist „Aghh" zabručela jsem a vylezla jsem z vody.

Díky bohu, že mobil jsem měla v tašce. Musím zavolat tátovi a přiznat se k rozbití hodinek. To je divný, stejný čas, jako před 20 minutami, asi mi rozbil i telefon, když mi shodil tašku. Vyšla jsem na chodbu a podívala jsem se na větší hodiny, taky ukazovaly 12:12 „To přece není možný" šeptla jsem pro sebe. Rozhodla jsem se jí podívat se na každé hodiny v této budově. Všude stejný čas. Zastavila jsem se před místností sloužící něco jako společenská místnost. Zkoumala jsem hodiny nad dveřmi. Stejný čas už zase „Doprdele, tak co je?" přemýšlela jsem, až mi to došlo, je klid, až moc velký klid. Vrazila jsem do společenské místnosti, nikde nikdo. To nemůže být možný, není tu ani noha, a tady vždycky někdo je. Rozběhla jsem se z budovy a běžela jsem zpátky do školy. Cestou jsem neviděla ani ptáka ani žádný hmyz. Doběhla jsem do jedné třídy, nikdo, takhle jsem vtrhla do každé, až jsem si uvědomila, že jsem tu sama. Poslední šance, ředitelna, doběhla jsem do kanceláře děkana, nikdo neseděl za stolem. Měla jsem výhled na hodiny ukazující čas 12:12. Sesunula jsem se na zem, jako hromádka neštěstí hystericky jsem se rozbrečela, byla jsem zmatená vyděšená a osamělá.