Stopped

6. Bouře- 4,5%

Nastalo mezi námi trapné ticho, pořád jsme na sebe zírali. Sice to byl jenom týden, ale v tak velkém prostoru, jako byla tahle univerzita, to bylo až strašidelné, a pomalu vás to nutilo šílet „Jaks, kdes?" začala jsem a nevěděla jsem, jak mám zformulovat větu „Byl jsem tu celou dobu. A kdes byla ty?" zachránil mě z trapného formulování vět „Cože, jak to, že jsme na sebe nenarazili?" zeptala jsem se nechápavě a přešlápla jsem na místě, z té malé vzdálenosti mezi námi jsem se cítila nesvá, Will si toho nejspíš všiml a šel k malé ledničce pro pití „Taky nevím" řekl s hlavou v ledničce, vytáhl hlavu a podal mi sodovku „Už jsem ti chyběl, co?" provokoval mě a zazubil se, protočila jsem oči „Asi tak, jako prasečí chřipka" řekla jsem a napila jsem ze svého pití „Něco ti ukážu" řekla jsem a rozešla jsem se do svého pokoje, Will bez protestace šel za mnou, jako poslušný pejsek.

V pokoji díky dešti byla o dost větší tma, tak velká, že jsem musela rozsvítit lampičku na stole „Hele jestli mě tu chceš znásilnit.. Myslím, že na to nejsem ještě připravenej" zasmál se mi „Haha" odvětila jsem a plácla jsem ho do ramene, chytl se za rameno a zahrál bolestnou grimasu. Jeho pokus moc nevyšel a spíš to vypadalo, jako kdyby měl zácpu. Zasmála jsem se té myšlence „Fajn, tak co mi chceš ukázat" řekl s úsměvem, vzala jsem do ruky hodinky, ve kterých už nebyla voda „Tohle" řekla jsem a podstrčila jsem mu je, vzal si je ode mě a prohlédl si je „Starý, rozbitý hodinky?" „To nejsou jen hodinky, je to něco jako lístek do různých časových dob. Díky nim jsme tady" vysvětlila jsem mu, to co jsem pochytila za týdenní zkoumání „Takže, když je opravíme, dostaneme se domů?" zeptal se rozjařeně, kývla jsem na souhlas „Super, tak jdeme do knihovny" řekl a chtěl vyjít z mého pokoje, má ruka ho zastavila „Ne tak rychle génie" vzala jsem si zpět hodinky „V knihovně nic není, to je ten problém" zamyšleně si sedl na mou postel, já si sedla na postel Charlotte „Internet?" vypustil z pusy první co ho napadlo, zakroutila jsem nesouhlasně hlavou „Hmm. Zavolat hodináři?" „Není signál" připomněla jsem mu „Město?" řekl a už dál nevěděl „Nedostanu se dál než za bránu" řekla jsem „Co s nimi vlastně je?" zeptal se „Nevím, asi zaseknuté kolečko, zrezivělé od té vody" prstem jsem kroužila po sklíčku „To je taky nápad dávat hodinky do vody" řekl kousavě, vykulila jsem na něj oči „Tys mě hodil do toho jezírka, kvůli tobě se rozbily! Kvůli tobě jsme tu!" zvýšila jsem hlas a ve mně se začala vařit krev „Kdybys mě neztrapnila před celou školou, tak tam ani neskončíš" bránil se, atmosféra kolem začala houstnout „Neměl si nám sem házet tu zasranou smradlavou bombu!" křičela jsem po něm a vstala jsem z postele, Will taky vstal z postele „Neměla si právo mi lézt do pokoje!" křičel zase po mě „A ty si snad měl právo vyhodit mi dres v den soutěže?" vytáhla jsem věc, co mi udělal na střední „A tobě přišlo v pohodě sebrat mi všechny věci ze sprch, včetně ručníku?!" vytáhl zase on. Začala jsem se smát, vzpomněla jsem si na den, kdy se to stalo, Will běhal s rukami na intimních partiích po celé šatně a hledal svoje věci „To není vtipný" zařval, tak až jsem od leknutí poskočila, reflexem jsem uvolnila sevření v ruce a hodinky spadly na zem. Oba jsme se pohotově zohnuli k hodinkám. Vzala jsem si je do ruky, prasklinka se ještě zvětšila, zamračila jsem se na Willa „Zase za to můžeš ty!" křikla jsem po něm, ozvala se obrovská rána hromu „Aaa!" zapištěla jsem a bez přemýšlení jsem se přitiskla k Willovi, nečekal to, tak z dřepu přepadl dozadu a praštil se o vysoký trám postele „Au, Allenová!" pokáral mě a podíval se na mě vražedným pohledem. Znovu se ozval silný hrom doprovázený bleskem, zmáčkla jsem Willa ještě silněji. Jestli je jedna věc co nesnáším víc, než Willa, tak je to bouřka „Ty se bojíš bouřek?" zeptal se a v jeho hlase byl slyšet výsměch, vraždila jsem ho pohledem a odtáhla jsem se od něj „Ne asi, jen tak jsem po tobě skočila" řekla jsem sarkasticky, na to se zákeřně usmál „Třeba se ti líbím a chceš mě pusinkovat" říkal přitepleným hlasem a rozdával polibky do vzduchu. Zvedla jsem obočí a podívala jsem se na něj pohledem, to si děláš, srandu? Zvedl ruce do vzduchu, jakože se vzdává „Tak asi ne" řekl, podíval se do mých znovu vystrašených očí, oklepala jsem se zimou, pořád jsem byla ve vlhkém oblečení. Vstala jsem ze země a šla jsem ke skříni, kde jsem si vytáhla tepláky a tílko, Will mě celou dobu pozoroval „ehm" odkašlala jsem si „Co?" podívala jsem se na něj a pak na mé oblečení v rukou, snad můj náznak pochopil „O jo, mě to nevadí" řekl a uculil se, vražedně jsem se na něj podívala, a on se začal zvedat „No jo, už jdu" vyšel ze dveří a zavřel je za sebou

Ležela jsem ve své posteli a vypočítávala jsem čas, mělo by být asi půl jedenácté večer. Znovu udeřil hrom a já jsem vypískla, rychle jsem utlumila jekot polštářem. Z očí se mi začaly valit slzy. Proč se vlastně snažím? Odsud se stejně nedostaneme, ani jeden z nás nemá ponětí, jak se ty tupý hodinky opravují, a na této univerzitě není nic o opravování hodinek. Určitě tu umřeme, buď nám dojde jídlo, nebo se zabijeme navzájem. Znovu udeřil hrom, to už jsem ale přes brek nevydržela a slabě jsem vykřikla. Rozletěly se dveře a v nich nestál nikdo jiný, než Will „Nemůžeš se ztišit? Nemůžu přes to tvoje pištění spát" řekl naštvaně a prohrábl si rozcuchané vlasy, pak si všiml mé ubrečené tváře a zarazil se, dívala jsem se na něj a snažila jsem se zadržet vzlyky „Hej" šeptl a došel ke mně „V pohodě?" zeptal se opatrně a sáhl mi na rameno. Zavrtěla jsem hlavu a z úst mi vyšel stón, postel se vedle mě prohnula a Will si mě přitáhl do objetí, jednu ruku jsem obmotala kolem jeho krku a druhou jsem držela jeho paži, potichu jsem brečela do jeho hrudi „Pššt" hladil mě po zádech a položil si hlavu na mou „To bude dobrý" uklidňoval mě a na nic se neptal, za což jsem mu byla vděčná. Nikdy mě nenapadlo, že zrovna Knight mě bude utěšovat a já mu budu brečet na rameni, život je plný překvapení. Asi po pěti minutách se mě zeptal „Už je to dobrý?" nepatrně jsem kývla a odtáhla jsem se od jeho ramena, tak abych mu viděla do obličeje „Děkuju" zašeptala jsem a utřela jsem si poslední slzu, Will zvedl koutky do úsměvu „Promiň za to tričko" omluvila jsem se a kukla jsem se na mokrou skvrnu od slz, Will se podíval na své tričko a pak hned zas na mě „To je dobrý" řekl trochu ospale, opřela jsem si hlavu o Willovo rameno „Víš možná by jsme mohli být kamarádi" zívla jsem si, když jsem unavená ani neuvažuju nad tím co říkám. Will se potichu zasmál „Kamarádi nekamarádi, stejně ti budu znepříjemňovat život" podíval se mi do očí „S tím počítám" odpověděla jsem mu a zavřela jsem oči