Stopped

5. Osamělost

1. Den

Strávila jsem skoro celý den brečením a sebelítostí. Nevím, co budu dělat. Už je to víc jak půl dne a čas se nikde nehnul ani o vteřinu dopředu.

2. Den

Začala jsem se pomalu smiřovat se samotou. Prohledám pár pokojů a pokusím se něco dozvědět.

3. Den

K ničemu prohledávání pokojů nevedlo.

4. Den

Promítám si každou vzpomínku a každý detail toho dne, kdy se čas zasekl. Já na to přijdu!

5. Den

Přísahám, že jsem zavírala dveře od vrchního patra! Možná tu nejsem sama!

Celý den jsem hledala jediného živáčka po celém areálu. Bez výsledku. Možná začínám blouznit

6. Den

Možná je to tím jezírkem!

Tak to tím jezírkem není. Je tam akorát bláto.

Že mě to nenapadlo, jsou to ty hodinky!! Vyskytl se ale problém, nevím, jak se opravují 300 let starý hodinky! A v knihovně nic není...

Vážně už začínám šílet! Potřebuju vidět aspoň blbou mouchu! Upřímně, radši bych tu trčela ještě třeba s Hitlerem dokonce i s Willem.

7. Den

Pokusila jsem se dostat z University. Něco mě drží, nemůžu projít hlavní bránou. Nedokážu si to vysvětlit. Přála bych si vidět zase noční San Francisco

Zaklapla jsem poznámkovou knížku a usoudila jsem, že je nejvyšší čas se zase vrátit zpět. Šla jsem pomalu zpět a sledovala jsem svůj stín, přišel mi slabší než kdy jindy, zastavila jsem se na místě a vytřeštila jsem překvapené oči na oblohu. Zatáhlo se, začala jsem cítit známou vůni před deštěm. Pokroutila jsem nad tím nesouhlasně hlavou. Pomalým krokem jsem šla k ubytovně, když najednou se hrozně rozpršelo „Wohooo!" zapištěla jsem a se zvednutými rukami nad hlavou jsem se začala točit kolem své osy, užívala jsem si studené kapky deště na mé kůži. Můj pocit byl nepopsatelný. „Hodinky!" rozběhla jsem se k ubytovně, něco se muselo změnit.

Z hodinek vyschla voda. Dobře teď mám jistotu, že to je nimi, ale pořád nevím, jak je opravit. Uslyšela jsem cvaknutí dveří ve spodním patře. Přísahám bohu, že jsem je slyšela. Vyřítila jsem se z pokoje a běžela jsem dolů jako šílená. Místnost byla díky dešti tmavší, ale ne o moc. Zahleděla jsem se do chodby, viděla jsem tam stát Willa. Zapomněla jsem dýchat, zamrkala jsem a došla jsem k Willovi. Jeho reakce byla stejná, taky se na mě díval, jako na svatý obrázek div mu nevypadly oči z důlků. Pořád jsem nemohla uvěřit, že tu je. Uslyšela jsem jeho výdech a to mě přesvědčilo. Vrhla jsem se mu kolem krku a objala jsem ho. Bylo mi jedno, že se nesnášíme, bylo mi všechno jedno, jen jsem potřebovala obejmout, cítit přítomnost člověka. Will mě hned objal nazpět. Vypadalo to jako by mě nechtěl pustit. Konečně jsem vydechla, cítila jsem jeho teplý dech v mých vlasech. Měla jsem slzy na krajíčku, myslela jsem, že jsem tu úplně sama, už mě to dohánělo k šílenství „Nikdy mě nenapadlo, že to řeknu, ale nikdy jsem tě neviděla raději" přiznala jsem a Will mi zaryl prsty silně do zad, aby prohloubil naše objetí „Nápodobně Cassie" řekl, to bylo poprvé, co mi řekl jménem, překvapeně jsem se od něj odtáhla a podívala jsem se mu do zarudlých očí „Cos udělal s Willem? A kdo jsi?" zeptala jsem se vážně, Will se upřímně zasmál, podezíravě jsem se na něj koukla „Myslím to vážně, co si s ním udělal? Ničit Willa po psychické stránce můžu jen já" dívala jsem se na něj jako na mimozemšťana „Zas si tak nefandi Allenová" řekl jeho typickým tónem „Wille!" z radosti jsem ho objala, že je to on „Wille" odtáhla jsem se, když jsem si uvědomila, co dělám