Můj nový život v Americe

Večeře

Už sedím dole v obýváku,i s Cookie na klíně. Moc se na toho pilota těším,chci si z něho totiž vytřeli,z frajírka. A proto jsem si na sebe dala tak krátké červené šaty,že mi jde skoro zadek. Jou bez ramínek a vepředu mají zip až ke konci,no vypadají senzačně. K nim mám taky červené boty na vysokém podpadku,a rty jsem si namalovala rudě červenou-pro větší vášeň. Své dlouhé vlasy mám jemně natočené,rozpuštěné. Má přijet až za 15 min , tak zatím vymýšlím svůj plán-a to takový

1.Budu se chovat,jako že jsem ráda,že s ním jsem

2.Být nedostupná,a pak najednou povolit

3.Po líbání ho velmi zklamat

4.Možná bude bezva,ale jestli mně po dvou hodinách zatáhne do postele (kam samozřejmě nepůjdu),je blbej. Pokud až za nejmíň čtyři hodiny , je dobrý a uvidí se.

5.Nemůžu vzít Cookie :'(

O 20 MIN POZDĚJI...   

K našemu domu přijela limuzína-že bude tak příšerně bohatej jsem vážně netušila. Šla jsem k ní sama,můj plán započal. Čekal před autem. Vyšla jsem ze dveří,šla jsem ladným krokem,řekla jsem mu svůdně ,,HI".(čauky!) A on na to ,,Dobrý den". Do auta jsem si sedla schválně tak,aby mi šly vidět kalhotky-chci si z něj přece vystřelit hned,ne?! Nenápadně jsem si trochu rozepla zip. Řekla jsem:

,,Můžete mi prosím zapnout pás?"

A on na to: ,,Ano,jistě".

Nahnul se a viděl to,ne všechno-to za s ne! Ale myslím,že jsem ho tím pořádně nažhavila! Celou cestu když řídil nepromluvil ani slovo,a taky se mu třepaly ruce. Dorazili jsme do hotelu zvaný: ,,Bonjour , ladies and gentemans!" Vypadal docela dobře,měl i pokoje. Ten tokrát jsem vystoupila normálně,vzala jsem si na sebe i ten pláštík co jsem k tomu měla , je bílý. Bílý jak sníh. Vešli jsme do hotelu-uvítal nás nějaký čišník jménem Jon,a začal povídat:

 Jon: ,,Dobrýden , vítejte v tomto hotelu,dnes budu váš čišník,jsem tu celý večer jen pro vás,pokud byste chtěl pane Howarde,mohu vám něco donést i na váš předem rezervovaný pokoj číslo 402 nad střechou."

V tu chvíli mi to došlo,dělám už od začátku samé chyby,chce mě dostat jen do postele a vyzkoušet si jaké to se mnou je. Blbeček! V tu chvíli jsem se na něho chtěla tak rozeřvat jen jak je to možné! Ale zachovala jsem si klidnou hlavu. Půjdu se podívat do toho pokoje. Mám plán číslo 2. Plán číslo jedna naprosto selhal. Dám se do toho.

JÁ: ,,Howarde,musím si odskočit,za deset minutek jsem zpátky."

Howard: ,,No jistě,jen běž".

Nemarnila jsem čas a rychle šla za Jonym ,,Jony , dej mi klíče od pokoje". ,,Tady jsou". ,,Díky-kolik ti je?" ,,18-proč?" ,,Jen tak". A políbila jsem ho. Zůstal tam stát jako omráčený-už jsem věděla s kým půjdu na ples-ale to je teď vedlejší. Vyšlapala jsem všechny čtyři patra,odemkla a šla hned do šuplíků. Nic. Zkusila jsem i další,taky nic. Napadly mně polštáře. No samozřejmě!Vážně jsem si nemyslela , že to vezme takhle...Rozplakala jsem se... Šla jsem rychle za Jonym , nic jsem neřekla , jen jsem mu propiskou napsala své telefonní číslo do jeho dlaně. Jediné , co jsem řekla,bylo: ,,Zavolej". V tu chvíli mezi námi problikla jiskra. Rozběhla jsem se ke vchodu. Domů jsem odjela nejbližším busem.

Ahoj! Dnes jsem se překonala-530 slov!