Sunrise [CZ] (Stucky)

1. Nový obzor

Tohle je moje úplně první Stucky povídka, takže na mě prosím buďte hodní...:D

Jak jsem psala, vlastní pojetí seznámení Buckyho a Steva. Tenhle typ Stucky jsem v češtině nikde nečetla, tak jsem se rozhodla to napsat...

Enjoy.

★★★★★

    Vyšlo slunce. Do školy jsem chodil rád. Bavilo mě se vzdělávat. I když otec umřel, stále mám matku, která mi vše vynahrazuje. Nemám kamarády. Žádné. A vůbec mi to nevadí. Naučil jsem se samostatnosti a mám vlastní názory. Nevadí mi ani to, že jsem menší, než většina holek a že o mě žádná ani nezavadí pohledem. Jen občas...trošičku...mám pocit, že mě nikdo nedokáže pochopit. Je to zvláštní druh samoty a jediný člověk, který mě ho zbavuje je matka. 

    Odložil jsem kartáček na zuby zpět do kelímku a spěšně si umyl ruce. V šuplíku mám ještě starou voňavku po otci a i když mi mnohem více voní matčin parfém, sáhl jsem po kolínské. Mám jen dvě košile a obě bílé, takže se alespoň nemusím rozhodovat, co si vezmu na sebe. Když jsem se oblékl, šel jsem zkontrolovat matku. Je nemocná. Dnes jsem jí dal obklad na čelo a hrnek čaje k posteli. Přesto to vypadá čím dál hůř. Prosím, neopouštěj mě...

***

    Vyběhl jsem z domu. Za pár minut začíná hodina. Běžel jsem chodbou a v nepozornosti jsem do někoho vrazil. 

„Já...eh..omlouvám s--," vzhlédl jsem k poněkud vyššímu muži, který mě zachytil. 

„To nemusíš. Nejsi jediný, kdo jde pozdě," mrkl na mě a vydal se stejným směrem, kterým jsem měl namířeno já. Otevřel dveře a chystal se je zavřít, než si všiml, že stojím za ním. 

„Prosím," usmál se a pustil mě před sebe. Vběhl jsem do třídy přesně se zvoněním. Učitel se na mě podíval a jen zakroutil hlavou hledíc do nějakých papírů na stole. 

„Takže...žáci, jak vidíte, tento mladý muž, který před vámi stojí..." řekl učitel a pohlédl na toho neznámého. 

„...bude ode dneška navštěvovat tuto třídu. Prosím představte se nám," pokynul. 

„Ahoj, jmenuji se James Barnes a přistěhoval jsem se z Richmondu," řekl a učitel mu nabídl asi tři místa, kde by mohl sedět. Vedle „vůdce" naší třídy, vedle nejhezčí holky ze třídy nebo vedle mě. Zvykl jsem si, že sedím sám, takže budu rád, že to tak i zůstane. K mému překvapení byl však jeho výběr cílen právě na místo vedle mé maličkosti. 

„Tak už mě znáš," usmál se zase. Bylo to tak uklidňující... 

„Ale já neznám tebe," pozvedl obočí. Byl dobře oblečený. 

„Já..jsem Steve. Steve Rogers," vypadlo ze mě. 

„Steve...pěkné. No, jak to tak vidím, budeš mě muset vzít pod svá křídla. Nevím ani, kde je v Brooklinu nějaký obchod nebo úřad. Stěží jsem našel tu vaši školu," řekl. Zasmál jsem se. Někdo chce mou pomoc? Polil mě zvláštní pocit užitečnosti. Takhle v klidu se mnou dlouho nikdo nejednal. Tak mile...jako by neviděl, co jsem oproti ostatním za nulu. Ani mi nedošlo, že na něj už nějakou chvíli zírám.