Sunrise [CZ] (Stucky)

10. A pak...

Je to tady, poslední kapitola. ^^

Jsem moc ráda, že jste se se čtením dostali až sem. ;)

Enjoy.

-------------------

Konečně jsme přijeli domů. Bucky musel hned do práce a Kate šla domů. Claire bude ještě týden u rodičů. Byl jsem rád, že to dopadlo takhle. Přijde mi, jako bychom s Buckym měli nějaké zvláštní pouto. Ne 'jen' lásku. Je v tom něco víc, ale láska je to nejsilnější slovo, které lze použít, takže se s ním budu muset spokojit. Usmíval jsem se do bíle zdi naproti. Sakra, jsem v tom tak hluboko, že už není cesty zpět. Když to Bucky řekl, jako by otevřel další dveře mé duše. Nedokážu to popsat. Prostě jsem šťastný. A tak jsem kreslil. Dlouho...rysy jeho tváře potřebují čas.

***

Vzduch venku byl tak lákavě čerstvý, že jsem neodolal a šel se projít po ulicích Brooklynu. Náhodou jsem narazil na Kate a tak jsme šli spolu.
"Víš...budete to mít ještě těžké," řekla, když jsme se bavili, jak to s námi všemi bude dál.
"Nemám rád, když jde všechno snadno. Je to pak nuda..." usmál jsem se. Zase...dnes asi už po sté, tím debilním úsměvem. Sakra.
"Já...ho miluju."
"Steve..." Kate mě objala. Chvilku jsme tam tak stáli. Začlo se stmívat. Zaslechli jsme nějaké kňučení. Velmi slabé, ale dostatečně silné na to, abychom jeho zdroj našli. Krčilo se v malé krabičce...štěňátko. Koukalo na nás tak nevinně, že jsme ho tam prostě nemohli nechat. Vzal jsem celou krabičku a jelikož Kate bydlela blíž, přinesl jsem ho k ní. Vykoupali jsme ho a dali mu najíst. Bylo fakt krásné.
"Jestli potřebuješ jít, běž, já se o něj postarám," mrkla na mě a já jsem se rozloučil a odporoučel směrem domů. Bucky nechce, abych chodil v noci domů sám, ale co se dá dělat? Bylo něco kolem půl desáté, když jsem přišel. Bucky tu ještě nebyl, ale snad se vrátí každou chvíli.

***

Když jsem se naposledy koukal na hodiny, bylo půl druhé. Usnul jsem, když svíce uhasínali a večeře byla dávno studená. Nevnímal jsem, kdo sfoukl zbývající plamínky..kdo mě odnesl do postele a převlékl, ani to "Promiň," což byla celkem škoda. Ráno jsem se opět probudil sám, ale byl jsem rád, když jsem na stole objevil vzkaz.

"Dobré ráno, moc se omlouvám, že jsem přišel tak pozdě. Musel jsem něco moc důležitého zařídit. Vynahradím ti to dneska před západem slunce. Přijď na louku přesně v 8 a je mi jedno, jak se tam dostaneš. Vem si něco pěkného na sebe.

Bucky"

No dobře, omluva přijata, ale co má v plánu? Přemýšlel jsem o tom celý den, dokonce, i když přišla Kate s - teď už jejím - štěňátkem. Dala mu jméno Augustus.
"Augustus? Vážně...?" zasmál jsem se, když mi to sdělila.
"Co je na tom špatného?!" trošku se zamračila, což jsem jí oplatil nevinným úsměvem.
"Mimochodem, co je to za dopis?" ukázala na stůl.
"To je od Buckyho," odvětil jsem a vzal jsem ho ze stolu.
"Ukaž!" Kate mi ho obratně sebrala dřív, než jsem stačil protestovat.
"Hmm...to zní tajemně, to bych do něj neřekla, že je takovej romantik..." komentovala snad každou větu, kterou přečetla.
"Jen...se chce projít při západu slunce, to je vše," řekl jsem a vzal jí dopis z ruky.
"Nene, píše, že ti to vynahradí, což není jen procházka," mrkla na mě a já se trošku začervenal.
"Já nevím..."
"Steve...co se děje? Máte nějaké probémy, nebo tak? Víš, že mi můžeś říct všechno," upřela na mě své hnědé oči plné důvěryhodnosti.
"Víš...celý den si přehrávám naše vzpomínky. Od chvíle, co jsme se na té chodbě srazili se mi změnil život. Možná jsem se změnil i já. Nikdy jsem si nebyl ničím jistý, ale on je moje jistota. Přemýšlel jsem, jestli je vůbec možné, v dnešním světě vydržet spolu, aniž by to nepřineslo následky. Víš, poslední dobou přemýšlím nějak moc realisticky a nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Chci být s Buckym, ale jsou tu jistá pravidla, do kterých nezapadáme. A nikdy nebudeme..."
"Steve, posloucháš se?" přerušila mě Kate.
"Kde je ten Steve, který kašlal na to, co si o něm lidé myslí a prostě si šel za svým, ať to stojí, co to stojí? Neříkal jsi včera, že nemáš rád, když jde všechno jednoduše? Přece nebudeš hrát tu jejich hru, kterou se nás snaží spoutat. Jestli je pro tebe Bucky to nejdůležitější, co máš, tak do toho prostě jdi po hlavě. Neboj se. Viděl jsi Buckyho, jak to oznámil své matce? Nemáte, co ztratit, dokud neztratíte jeden druhého."
"Máš pravdu Kate...díky," objal jsem ji.

***

Byl jsem tam. Na místě, kde jsme spolu byli jen jednou. Přijel přesně načas a když vystoupil, chvilku jsme na sebe beze slova zírali.
"Vypadáš..." řekli jsme současně a záčli jsme se smát. Nechal jsem ho dokončit větu.
"Chtěl jsem říct..." zavřel dveře od auta a pomalu se vydal ke mě.
"...že vypadáš neuvěřitelně," vzal mě za ruku, uklonil se a políbil ji. Tohle gesto mě poněkud překvapilo.
"Já...ty..vypadáš taky úžasně," sjel jsem ho pohledem, abych si potvrdil má slova. Měl na sobě oblek a dokonale upravené vlasy. Já jsem se připravoval celkem dlouho, i když jsem byl přesvědčen, že půjde jen o procházku. Podal mi růže, kterých bych kvůli jeho očím ani nevšiml.
"Bucky...děkuji..to..." políbil mě. Byli červené. Rudé, jak krev. Jako mé city. To bylo poprvé, co mi dal rudé růže. Vzal mě za volnou ruku a vydali jsme se dál. Bylo to mírně do kopce, ale ne tak, aby mě to unavilo. Došli jsme k nějakému pomníku. Byl to jen obyčejný kříž, ani ne moc velký. Slunce se sklánělo k obzoru, takže louka chytla zlatavý odstín. Věnoval mi ten nejvážnější pohled, jaký jsem u něj kdy viděl.
"Chci abys věděl, že svá slova myslím vážně Steve. Chci s tebou být..navždy. Zní to strašně, já vím, ale nic lepšího jsem nestihl vymyslet. Já..chci se tě zeptat...Steve Rogersi..."
A když klesal na kolena, uvědomil jsem si, že je mi jedno, jestli je tohle nemožné. Nikdo tu není. Je to na nás. Žádná pravidla pro nás neexistují. A jestli se to někomu nelíbí, nezajímá mě to. Nikdo mi ho nevezme.
"Vezmeš si mě?" otevřel krabičku se dvěma prsteny.
"Řekl jsi...'Až do konce...?'" usmál jsem se a taky jsem si klekl. Vzal jsem ho za ruce.
"Jamesi Buchanane Barnesi. Berete si Steva Rogerse? Budete s ním v dobrém i zlém?"
"Ano, beru...a co na to Steve Rogers?" usmál se.
"Ano..." opětoval jsem jeho úsměv a dobře si zapamatoval jeho pohled. Tak šťastný...
Navlékl mi prsten a já jemu ten druhý. Slunce pomalu zapadalo, když se dva mladíci z Brooklynu líbali v kleče na louce. Noc jsme přečkali v Buckyho autě. Byla to nejlepší noc mého života.

Když jsem to vyprávěl Kate, začala ječet a pevně mě objala. Nic nás nemůže rozdělit. To jsem si říkal, když mi Bucky opět nasazoval jeho čepici, když přišel z práce.

A pak...

...přišla válka.