Sunrise [CZ] (Stucky)

2. "Dobrou noc"

Přesto, že něco čekáte, ve chvíli, kdy to přijde, je to nečekané a i když si myslíte, že jste na to připraveni...bolí to. Odešla sice mnohem později, než jí bylo určeno, ale přece. Měl jsem to štěstí, že jsem ji zastihl při posledních okamžicích a mohl vyslechnout poslední věty. Pro mě to byla věta: „Miluji Tě Steve..." pro Buckyho: „Děkuji...". V tom jediném slově jsem zachytil tolik lásky ke mně. Byla šťastná, že mám někoho, kdo na mě může dávat pozor a pomáhat mi. Byl to už skoro rok, co Bucky vkročil do našeho života. Za tu dobu jsme se znali tak dobře, že bychom byli schopni jeden za druhého obětovat život.

***

Zrovna jsem šel z pohřbu. Nikdo jiný tam nebyl. Před mým domem stál Bucky. „Ahoj..." pozdravil mě opatrně. Je to od něho hezké, ale bolest, kterou jsem v životě zažil mě otupila natolik, že jsem se s tím už smířil. „Ahoj...promiň, že jsem tě nepozval, já...jen jsem chtěl být sám," řekl jsem trošku provinile. Nevadilo mu to. Chápal mě. Tohle mám na něm rád...neptá se na detaily...prostě mě chápe. „Jak to šlo?" zeptal se s odlehčeným tónem v hlase. Věděl, že nemám rád, když mě někdo lituje. „V pohodě...leží vedle táty," odvětil jsem. Ve vzduchu ale bylo pořád cítit mírné napětí. „Víš, proč jsem tady," na tuhle větu jsem čekal. „Vím, co mi chceš nabídnout Bucky...ale..." řekl jsem stále hledajíc klíč od domu. „Bude to fajn...stačí, když mi budeš leštit boty a občas třeba uklidíš," botou odsunul cihlu, ležící na zemi a shýbl se pro klíč, který mi vzápětí podal. „No tak..." S každým slovem vypadal vážněji. „Díky Bucky, ale zvládnu to sám," odpověděl jsem neochotně. „Já vím, ale...nemusíš," starostlivě na mě pohlédl a natáhl ke mně ruku, která skončila na mém rameni. „Jsem s tebou až do konce..." Ta věta mě úplně odzbrojila. Nevěděl jsem, co říct, takže jsem mu věnoval jeden ze svých úsměvů. Jeden z těch upřímných, které schovávám jen pro něj.

***

I když jsme nebydleli spolu, stejně jsme vždycky byli buď u mě nebo u něj. Zvláštní. Kdybych trávil tolik času s jakoukoli jinou osobou, asi už by mi lezla na nervy. Ale Bucky...s ním je to jiné. Není chvíle, kdy by mi jeho přítomnost vadila. Máme mezi sebou zvláštní pouto. Nevím, jak to nazvat. Bucky je dost populární, ale i přes to většinu času věnuje mě. Nechápu to. Ale jsem za to moc rád. „Jsi v pohodě?" vyrušil mě z mého přemýšlení. „Jasně, jen jsem," „byl ve svém světě," dokončil za mě a usmál se. „Dnes se po tobě ptala Irene," oznámil mi. „Po mě?" nechápal jsem. Irene je jedna moc pěkná dívka ze školy. „Líbíš se jí," opět mě šokoval. „Já?!" trošku jsem zvýšil tón hlasu, přičemž jsem ukazoval na svou maličkost. „Ano ty," řekl naprosto vážně. „Věř si trochu, pořád si myslíš, že by ses nikomu líbit nemohl, přitom..." nedokončil větu, jen sklopil pohled. „Přitom co?" „Přitom...vidíš, líbíš se Irene," dopověděl. „Ptala se mě, jestli bych se tě mohl zeptat, jestli s ní nechceš jít na rande," řekl naprosto lhostejně, ale já jsem to pořád ještě nepobíral. „Já budu mít rande?" ptal jsem se pro ujištění. „Jo, není to super?" odvětil Bucky, snažíc se, aby to znělo co nejvíc nadšeně, ale já jsem žádné nadšení nepochytil.

***

Další den ve škole jsem se poprvé v životě odvážil promluvit s holkou. Byla moc milá a navrhla, abychom večer zašli do té restaurace, blízko mého domu. Od doby, co matka zemřela jsem si našetřil celkem dost peněz, takže ji můžu pozvat. Je to zvláštní. Ale myslel jsem, že se budu cítit mnohem lépe. Bucky měl dneska zvláštní náladu. Takhle jsem ho viděl poprvé. „Jsi v pohodě?" zeptal jsem se, když jsem se vrátil do lavice. „Jo,.." odpověděl, aniž by se na mě podíval. „Hele...to se mi moc nezdá..." naklonil jsem se k němu. „Jsem jen unavený," otočil se ke mně a jako ujištění se pousmál. Stejně se mi to nezdálo, ale nechal jsem to tak. Až mi to bude chtít říct, řekne mi to.

***

„Sakra! Nemám co na sebe!" Vzpomněl jsem si asi hodinu před schůzkou, když jsem prohrabával skříň stylem ‚Všechno vyhodím ven a až zjistím, že tam nic není, nahážu to zpátky'. Zaslechl jsem klepání na dveře, tak jsem šel otevřít. „Ty jsi snad můj strážný anděl!" zvolal jsem a pustil Buckyho dovnitř. „Znám tě až moc dobře," konstatoval, když mi podával oblek, který určitě právě koupil. „Nevím, co říct...děkuji," vděčně jsem se na něj usmál a šel se převléknout. Nikdy jsem nevázal motýlka, takže jsem se to snažil nějak vymyslet, ale nešlo to. Pořád jsem to zkoušel a ani jsem si nevšiml Buckyho, který stál přímo za mnou. To teprve, když to převzal za mě. „Dívej se do zrcadla," řekl mi a já jsem pozoroval jeho ruce. Bylo to vlastně docela jednoduché. Ta jeho vůně...připomněla mi ten večer tenkrát. Je taková zvláštní. Svěží jako déšť po dlouhém suchu a zároveň elegantní. Perfektně k němu sedí. Je úžasná...asi jsem se trošku zasnil. Koukl jsem do zrcadla a byl jsem nadmíru spokojen. „Děkuji," otočil jsem se k němu a on se trošku vzdálil. „Páni..." řekl, a sledoval mě trošku zvláštním pohledem. „Vypadáš...úchvatně," dodal. Trošku jsem zčervenal. „Akorát..." vzal z police hřeben, přišel ke mně a učesal mi vlasy trošku víc na stranu. „...tak, teď je to perfektní," usmál se.

***

Na místě jsem byl přesně načas a když po pár minutách přišla Irene, její pohled mě poněkud překvapil. "Steve...ty...vypadáš úžasně!" řekla trošku zaraženě. "Ty taky, máš nádherné šaty," konstatoval jsem. "Půjdeme?"

***

Večeře probíhala v pohodě. Irene je vážně moc krásná. Vypadalo to, že se baví. Pořád se smála. "A co ty a Bucky, vypadá to, že jste přátele na život a na smrt," vyzvídala. "No...ano, dalo by se to tak říct. Víš...Bucky se mě tak trochu ujal ve chvíli, kdy jsem prožíval těžké období..." začal jsem a když jsem svůj monolog dokončil, Irene jen chápavě pokývala hlavou. "Takže...co budeme dělat teď?" ptala se. "Chtěla by ses projít?" navrhl jsem a když kývla na souhlas, řekl jsem číšníkovi, že zaplatím. Když kolem mě prošla ve dveřích, mihl se vzduchem závan jejího parfému. Byl na mě takový moc...těžký. Spíš jako pro starou dámu. Vyšli jsme z restaurace a šli ulicí, kolem školy..."Víš Steve...vážně se mi líbíš," sklopila pohled a já z toho nevěštil dobrý konec tohoto večera. Ne...vlastně...nemělo to právě k tomuto směřovat? Nějak jsem ztratil své iluze o holkách. Blížili jsme se k mému domu. "Víš...možná bychom mohli jít k tobě a..." řekla nesměle, když jsem se chtěl u vchodu rozloučit. "Noo...to asi nep-" "Ale Steeve..." přerušila mě. To víno jí asi stouplo do hlavy. "Nebuď tak upjatý. Nelíbím se ti snad?" pokračovala a blížila se ke mě, čímž mě dostala ke zdi. "Líbíš...ale..já..." snažil jsem se jí jemně odstrčit. "Tak vidíš..." snažila se mě políbit a i když by to mohl být můj první polibek, mé první rande zakončené tak, jak to má být, v tu chvíli jsem našel slovo, které vystihovalo to, jak jsem se s Irene cítil. Prázdně. I když jsme si rozuměli, i když byla krásná...tak krásná. Vůbec mě nepřitahovala. Měl bych s ní zapomenout na vše okolo a místo toho myslím na všechno, jen ne na ni. Je mi jí trošku líto. Ale je jen jedna osoba, se kterou bych chtěl teď být. Položil jsem své ruce na její ramena abych ji mohl od sebe odtáhnout. "Promiň Irene, jsi vážně moc krásná a je mi s tebou hezky ale...nejsi ta pravá," řekl jsem. "Aha..." zesmutněla. "No...nevadí. To se taky stává ne?" usmála se dost neupřímně. "Tak snad ti to vyjde příště," dodala na rozloučenou a vydala se domů. Chtěl jsem jí nabídnout doprovod, ale něco mi říkalo, že by stejně odmítla.

Doma jsem našel Buckyho spát na gauči ještě v oblečení. Přikryl jsem ho peřinou. I ve spánku vypadal neklidně. Posadil jsem se na okraj gauče a sledoval ho jak spí. Ani jsem si nevšiml, že se pomalu ale jistě propadám do sladkého spánku. V mysli se mi přehrávala zvláštní melodie. Připomínala mi Buckyho. "Dobrou noc..."