Smrt na hřbitově

Nový život

Středa. 12:20. Škola.

Nejhorší den v mém životě. Donutila jsem svoji sestru, aby jsme se přestěhovaly. Nechci už být blízko  TOMU místu. Jediné, co mi schází, je Mia. Její všudypřítomné vlasy, střeštěné nápady a rozjařený úsměv. 

,,Hej, Karsnová!" probral mě ze snění hlas mého spolužáka Dariena. Otočila jsem se na něj a v tu chvíli mi na obličeji přistálo cosi mokrého. Třídou se rozlehl smích všech mých spolužáků. Sebrala jsem houbu, která před malou chvilkou pokropila moji tvář, a hodila ji po něm. Zkončila přímo v jeho úsměvu, jenž byl dosti veliký na to, abych se trefila.  

V jeho očích se vystřídaly dva hlavní pocity. Překvapení a zákeřnost. Přibližoval se krok po kroku, ale já neustoupila ani o milimetr. Tři, dva, jedna a už byl u mě. Zablísklo se mu v očích. Celkem nebezpečně. Sevřel mou ruku, ale ať už chtěl udělat cokoliv, přerušila ho učitelka. 

,,Dobrý den, žáci," pokynula nám, ať si sedneme a usadila se též. Třídou se neslo ticho přerušované pouze učitelkou, zapisující do třídnice. Zvedla hlavu. ,,Rozdejte si sešity, napíšeme si test," oznámila nám s klidem, za dopovodu nesouhlasného mručení. 

---------

,,Karsonová! Tohle si odskáčeš!" zakřičel Darien, když učitelka opustila třídu. Stačilo pár sekund a už stál u mě. Chňapl celou moji sbalenou aktovku a prohodil ji otevřeným oknem. Skoro kompletní třída se dala znovu do smíchu. Nevěřícný pohled v mých očích našel ten jeho. Naštvaný a zákeřný. Čím mě překvapí příště? Rozhlédla jsem se po spolužácích a nechápala, co jsem jim udělala. Prudce jsem sebou trhla a rozběhla se ke schodům. 

Pořád tam ležela. Z pádu, z druhého patra, naštěstí vyvázla bez úhony. Vzhlédla jsem znovu k oknu, odkud bylo slyšet Darienův hlas: ,,Už to nikdy nedělej, ty mrcho."

Není potřeba z toho dělat vědu. Darien už je prostě takovej. Nasadila jsem si batoh na záda a vykročila pryč. Poslední hodina? Výtvarka. Takže se vypařit můžu. 

Sestra je v práci, tím pádem je dům prázdný. Naštěstí jsem se ohromného strachu a úzkosti celkem zbavila, i když k tomu bylo třeba psychiatra. Ikdyž mě někdy i teď přepadají noční můrya v nich ON.

Batoh jsem hodila na zem hned u dveří a zamířila rovnou do kuchyně. Šuplík s pečivem? Nic. Špajz? Nic. Lednice? A hele, jogurt. Vyndala jsem ho a vzala si lžíci. Nohy mě zanesly ke křelu, na které jsem unaveně klesla. 

Když už byl kelímek prázdný, položila jsem ho i s lžící na stůl. Najednou mi ztěžkly víčka. Nebránila jsem se blížícímu se spánku, už ho bylo třeba. Asi jsem ještě nedospala tu hromadu nocí, kdy jsem se bála usnout.

,,Jsem Aaron, jak se jmenuješ ty?" představil se šarmantní vysoký klučina s jiskrnýma černýma očima. ,,Ketrin," odpověděla jsem nesměle. -černo- Pomalu se ke mně naklonil a polkl, než přitiskl své rty na ty mé. Dech se mi zrychlil a ani mé srdce už netlouklo tak, jako obyčejně. -černo-  Mé i Aaronovi oči naplňovaly slzy. ,,Nesmíš odjet," zašeptal. ,,Sbohem," přišla jsem k němu blíž a naposledy ho políbila. Poslední pohled do těch černých očí. Otočila jsem se a pomalu odešla. Vnitru jsem umírala. -černo-  Procházím temnotou. Kolem mě se míhají staré polorozpadlé domy a někde v dálce vyjí vlci. Několik metrů přede mnou se zjeví postava zahalená v kápi. Nevidím jí do tváře, má až k nosu kapuci. Rozběhnu se směrem k ní a zastavím se jen asi dva metry od její napřažené ruky, svírající nůž. Postava pomalu druhou rukou uchopila lem kápě a strhla ji dolů. Byl to on. Aaron. Ve tváři měl žalostný a zároveň bolesivý výraz. Dlaň s nožem stáhl zpět k tělu a promluvil. Ale nebylo mu rozumět. Dýku přiložil k zápěstí levé ruky a dříve, než jsem ho stačila zadržet, škubnul. 

 Vykřikla jsem, snad bolestí, kterou musel prožívat. Utřela jsem si slzy a rozhlédla se po pokoji. Strnula jsem. Byl tu. Aaron.