Tma. Jediné co jsem viděla byla tma. Těžce jsem oddechovala a snažila se pochytit sebemší detail, který by mi mohl napovědět kde jsem. Nenapovědělo mě nic. Žádné zvuky. Bylo to depresivní a strašidelné. Poprvé v životě jsem se něčeho bála. Bála jsem se všeho. Nevěděla jsem kde jsem, nevěděla jsem co se mnou bude. Nevěděla jsem vůbec nic. Rozbrečela jsem se. Slzy mě stékali pomalu z tváře. Pomalu jsem se sesunula k zemi a sedla si. Objímala jsem svá kolena a hopala se ze strany na stranu. Bylo mi strašně. Nepamatovala jsem si vůbec nic. Co se stalo? Kdo mi tohle udělala? Kdo mě sem zavřel? Brečela jsem čím dál víc. Najednou jsem uviděla slaboulinké světlo, které prozařovalo dole pod nějakou škvírou. Dveře! Určitě to byli dveře. Uslyšela jsem krok. Někdo tam je! „Haloo?? Pomoc! Tady jsem! Pomozte mi odsud, Prosím!" Dveře zarachotili, někdo s nimi zacloumal. Otevřeli se.
ČTEŠ
Tma
RandomTma. Nic jiného v prvním okamžiku probuzení nevidí. Jen tmu. Má strach, ale to co tam zažije a uvidí je neuvěřitelné.
