Každý známe nějaký příběh, který stojí za to, aby byl sdílen se světem, protože je pro lidstvo jistým ponaučením. Ten, který jsem se rozhodla vyprávět, je o několika měsících života mojí kamarádky, říkejme jí třeba Daisy, protože její skutečné jméno není důležité. Daisy patřila k nejstatečnějším lidem, s jakými jsem měla tu čest, se setkat, a budu se snažit vylíčit vám její příběh takový, jaký skutečně byl.
Já v příběhu vystupuji jako Claire, ale jsem jen nepodstatným dílkem, který jednoho dne upadne v zapomnění.
Z Daisyna deníku:
Sobota, 17.října
Tak a je to tady. Den odjezdu na univerzitu. Máma pořád dává najevo a naznačuje, že nechce, abych někam jela. Samozřejmě, už je to zbytečné, ale ona to nechápe. To je poprvé za celý život, kdy jsem si něco zvolila sama. Poprvé, kdy mě nedonutila rozhodnout se tak, jak si to přála ona. Jasně, v mnoha ohledech má pravdu. Bylo by i bezpečnější, kdybych byla doma a neztrácela čas s něčím, co je nyní zbytečná ztráta času, ale já kvůli tomu nechci nic měnit. Takhle to vždycky mělo být, ale osud to nedovolil. Nechci se mu stavět na odpor, vím, že je to zbytečné, ale tohle mi nemůže sebrat nic na světě, dokonce ani tahle ‚vyšší síla‘.
Dřív bych měla strach jít do nového prostředí a děkovala bych mámě za nabídku pohodlí a bezpečí domova, ale všechno se změnilo. Teď už vidím, že strach je zbytečný, protože do života nás všech zasahuje neměnný a neoblomný řád, který je na rozdíl od osudu spravedlivý a měří všechny stejným metrem.
Daisy přijela do brzy ráno, těsně po svítání, kdy v oné budově s břečťanem porostlými zdmi nebyl ještě nikdo kromě personálu a Claire, protože ta přijela už o týden dříve. Už od přírody byla ranní ptáče, a tak byla vzhůru, když zaslechla zvuk motoru a skřípání štěrku pod tíhou několika tunového auta. Vyskočila na nohy a přiběhla k oknu svého pokoje, aby se podívala, kdo to právě dorazil. Studenti prvního ročníku obvykle přijížděli až kolem poledne, starší studenti až o dva týdny později. Claire zahlédla drobnou plavovlasou dívku, která okamžitě po utichnutí motoru vystřelila z auta jak nezřízená střela a s úsměvem se rozběhla směrem k hlavní bráně školní budovy. Měla v očích takové to nadšení prváků, kteří právě vstoupí do nového světa plného vysokých cílů a nenaplnitelných ideálů. Všechno jim připadá krásné. Jsou plni nadějí a optimismu. I Claire si na ty časy dobře vzpomínala, vždyť to bylo jen před dvěma lety, kdy poprvé kráčela štěrkovou cestou jako student. A teď? Jakoby v té dívce viděla sebe.
Claire nebyla ten typ, co by se příliš družil. Samota jí nevadila a společnosti se obvykle spíše stranila, než aby ji vyhledávala. Září pro ni nebylo nejveselejším obdobím celého roku, protože po celém kampusu se hemžily masy zmatených a přehnaně aktivních prváků (ačkoliv, když nastoupila na školu, vůbec se od ostatních v tomto ohledu nelišila). Loni příjezd studentů pozorovala se značnou nelibostí a celý měsíc, než se noví obyvatelé budovy do jisté míry zabydleli, reagovala na veškeré podněty až přehnaně podrážděně.
Když zaslechla motor auta, jako první musela potlačit touhu nekontrolovaně křičet a zběsile házet o stěnu vším, co by se jí dostalo pod ruku. Představila si onen nával a vynaložila hodně úsilí, aby své emoce dostala pod kontrolu.
Cosi se však změnilo, když přistoupila k oknu a opřela se o parapet. Viděla pod sebou roztěkanou prvačku, která pobíhala kolem, jakoby měla jen pár okamžiků na to, prozkoumat celý areál, ale něco Claire přeci jenom zaujalo. Chovala se skoro stejně, jako Claire dva roky zpátky, ale cosi bylo jiné a to cosi, přimělo Claire potlačit vlnu nedůvěry a předsudků.
Sama netušila pořádně proč, ale vydala se po schodech dolů, aby pomohla nové studentce se stěhováním. Něco Claire našeptávalo, že by ji měla poznat, což asi nebylo na škodu, protože Claire sama o sobě neměla příliš přátel.
„Nepotřebuješ pomoct?“ zavolala Claire z dálky na Daisy, která stála teď už na prázdné příjezdové cestě s kabelkou hozenou přes rameno a zajisté těžkým kufrem opřeným o její lýtka. Usmívala se a zhluboka se nadechovala a zase vydechovala. Rozhlížela se kolem sebe(její pozornost upoutala nejvyšší věž zrekonstruovaného hradu, který nyní sloužil jako univerzitní budova s posluchárnami a kolej s pokoji pro místní studenty a zaměstnance. Evidentně si chtěla užít každý okamžik příjezdu na univerzitu. Claire jí pozorně sledovala a přemýšlela, co jí na té drobné prvačce připadá tolik jiné, že ji celá její existence vrcholně nedopaluje doběla.
Daisy se podívala na Claire, která stále trpělivě vyčkávala na to, až bude zaregistrována novou studentkou. Chvíli mlčela, ale nakonec se pousmála a řekla něco, díky čemu Claire pochopila, čím se tahle holka liší. „Každý potřebuje s něčím pomoct.“ Řekla Daisy, vzala do ruky kufr obrovských rozměrů a vydala se směrem, kterým Claire před pár okamžiky vyběhla ven do školních zahrad.
Claire chvíli stála jako zkoprnělá a přemýšlela o tom, co jí právě řekla. Pak si uvědomila, co je na ní tolik jiné. Ačkoliv se s nadšením rozběhla k budově a vypadala jako Alenka, kterou právě vypustili do říše divů, něco jí oproti ostatním prvákům chybělo. Bylo to jejíma očima, které nezářily optimismem. Nebyly plné naděje, dalo by se říct právě naopak.
