Z Daisyna deníku:
Pondělí, 10. Října
Tak podzim už definitivně dorazil i sem. Do teď pršelo jen občas a většinu času svítilo alespoň slabé slunce, ale nyní už jenom prší nebo je všude mlha. Navíc se podstatně ochladilo.
Všechno je zatím docela stejné, nic moc se nezměnilo k horšímu, jak jsem předpokládala. Může to být jen otázkou času, kdo ví. Každopádně jsem si našla pár přátel, ačkoliv bych s nikým neměla navazovat příliš hluboký vztah. Bude to tak lehčí, jak pro mě, tak pro ně. Jenže si neumím moc pomoct, lidé jsou tu milí a nikomu tu příliš nevadí, že jsem na střední nebyla příliš velký kandidát pro miss popularity a královnu školy. Vlastně by se dalo říct, že všichni jsou tu trochu jako já, alespoň těch pár, se kterými se, dá se říci, přátelím. Nejvíc si asi rozumím se spolubydlící Claire. Je chytrá, studuje anglickou literaturu stejně jako já a není zrovna výřečný typ, takže se příliš neptá.
„Už zase prší“ prohodila Claire a odfrkla si. Neměla ráda déšť zvlášť teď, když si doma nechala pláštěnku a musela už přes týden čekat, než ji jí pošlou rodiče, což mohla být otázka klidně i měsíce, protože Claiřin táta je manažer úspěšného baseballového týmu a jsou společně se svou manželkou věčně na cestách.
Daisy se pousmála a stoupla si k oknu. Založila si ruce a opřela se čelem o sklo, po kterém z vnější strany stékaly kapky deště. Zadívala se ven a sledovala neklidnou hladinu louží vody mísené s blátem. „Mám ráda, když prší“ řekla potichu.
Claire zavrtěla nesouhlasně hlavou. „Já ne. Když prší, je zataženo a všechno je takové pochmurné a pesimistické. Víc než obvykle. Když svítí slunce, dodává mi to trochu víc životní energie“
Daisy se na chvíli zamyslela nad tím, co řekla Claire. „To já mám zase pocit, že je počasí se mnou v rovnováze. Víš, že nebe pláče společně se mnou“ otočila se na svou spolubydlící a pokrčila rameny.
„Na tom něco bude“ přikývla Claire a z kabelky vyndala Ivanhoe od Waltera Scotta.
Daisy si povzdychla a s unaveným úsměvem se odvrátila zpátky k oknu. Znovu se zadívala na školní pozemky a na partu starších studentů, co přebíhaly z jedné budovy do druhé. Zakrývali si hlavu mikinami a vlastním tělem kryli tlusté učebnice, které si neschovali do tašek. Většina z nich jen rychle přeběhla, pár rozmrzele remcalo nad neustálým deštěm, další za chůze v taškách lovili deštníky, což už bylo v polovině cesty stejně k ničemu. Jen jeden z těch všech kráčel s rukama v kapsách od tmavých džínsů a déšť mu očividně nevadil. Na lehce nagelovaných vlasech měl posazený klobouk podobný tomu, které nosil Michael Jackson. Přes černé triko s véčkem měl hozenou tmavě šedou rozepnutou mikinu a na levé ruce se mu blýskaly zlaté hodinky. Už na první pohled to byl zajisté jeden z těch typů lidí, co nemají příliš nepřátel.
„Kdo to je?“ zeptala se Daisy a ani na okamžik od něj neodvrátila zrak.
„Kdo?“ Claire se zvedla z postele, na kterou se před pár okamžiky posadila. Přistoupila k oknu z druhé strany a marně pátrala, po kom se to Daisy ptá.
„Ten vzadu“ upřesnila a Claire se okamžitě pobaveně pousmála.
Daisy to neušlo. „Co?“ zamračila se.
„To je Justin. Chodí do druháku“ pokrčila rameny a na okamžik se odmlčela. „Je v pohodě“ dodala s váhavým tónem v hlase, který naznačoval, že za větou následuje ale.
„Ale?“
„No… Je to ten kluk, co může mít každou holku, na kterou si ukáže.“
„A má?“ Daisy zvedla hlavu a podívala se na Claire s hravými světélky v očích.
Claire se začala smát. „Víceméně“ přikývla.
„Aaaaha“
„Ne, vážně je v pohodě. Má dost přátel, ale holka mu nikdy dlouho nevydrží.“ Claire obrátila v Justinův prospěch. Sama se s ním příliš neznala, čas od času spolu prohodili pár slov, ale krom jeho častého střídání holek měl víceméně dobrou pověst.
„To by se docela hodilo“ řekla Daisy potichu a sama pro sebe. Claire něco zaslechla, ale vyložila si to jako zamručení nesouhlasu, a tak se dala do dalšího vysvětlování. „Jen si představ, že za tebou běhá zástup těch nejhezčích kluků. Musela bys být jeptiška, abys ten nátlak vydržela. On se tomu nebrání“
Daisy chápavě přikývla a za pár okamžiků vyprskla smíchy, protože si zkrátka nedokázala představit ty zástupy kluků. Nikdy nebyla výrazně neoblíbená nebo nechtěná. Neodpuzovala nápadníky svým vzhledem nebo něco podobného, ale zkrátka byla vždycky až příliš uzavřená a tak trochu společensky neohrabaná, takže se zástupy na její pozdrav skutečně nestály.
