Z Daisyina deníku:
Pátek, 15.října
Dnešní den byl skutečně zvláštní a svým způsobem vyjímečný. Alespoň pro mě. Myslím, že slova překonala jsem sama sebe, to vystihují asi nejlepším možným způsobem. Nikdy jsem nebyla ten typ holky, co by se snadno seznamoval. Obvykle mi chvíli trvá, než se, jak se říká, zabydlím v novém prostředí. Přátele si nedělám zrovna snadno a v přítomnosti kluků jsem sakra nervózní. Zvlášť pokud se mi dotyčný líbí. Je to hloupost, ale snad nikdy jsem neudělala první krok. Vždycky jsem tajně doufala, že to napadne jeho, ale spočítala bych na prstech jedné ruky, kolikrát se tak stalo.
Jenže dneska se stalo něco, co překvapilo nejen celý nekonečný vesmír, ale i mě samotnou. Šly jsme s Claire na oběd tak jako obvykle. Vzaly jsme si tác s jídlem a rozhlížely se, kam si můžeme v přeplněné jídelně sednout, když v tom jsme si všimly několika volných míst u Justina a jeho party, což se podle všeho nestávalo moc často. Kývla jsem tím směrem, ale Claire se na to zatvářila všelijak. Upřímně, za normálních okolností bych o této možnosti ani nepřemýšlela, zvlášť když jsem k obědu měla špagety, ale nemínila jsem jíst vestoje.
"Já tě nevím" znejistěla Claire. Byla samotář, takže sednout si ke stolu, kde sedí parta lidí, kteří jsou téměř vždycky středem pozornosti, jí nebylo úplně po chuti.
Daisy sváděla vnitřní boj. Justin ji zaujal už na první pohled a dříve by se snad raději najedla na zemi, než aby si sedla ke klukovi, co se jí líbí. Jenže teď bylo všechno jinak, takže po chvíli váhání nakonec jen pokrčila rameny a rozhodně vykročila směrem k Justinovu stolu, který měl stále několik volných míst.
"Máte tu volno?" zeptala se, ale posadila se ještě, než jí kdokoliv stačil jakkoliv odpovědět. Claire ji mlčky následovala.
Nikoho od stolu přítomnost dvou cizinek absolutně nevyvedla z míry a pokračovali vesele dál ve své koncerzaci, jakoby Daisy s Claire neexistovaly. Claire si oddychla. Neměla náladu na prázdné plkání se svými vrstevníky. Chtěla si jen v klidu sníst oběd. U Daisy to bylo trochu jiné. Měla chuť utéct a zavřít se na pokoji, protože jí bylo líto, že jí Justin vůbec nevzal na vědomí, ale rozhodla se, že takové plýtvání časem si rozhodně nemůže dovolit, a tak se pustila do jídla.
Claire měla pravdu. Byly to plky o ničem. Přednášky, profesoři, večírky, pochybné jednorázové vztahy, počítačové hry. Všichni byli očividně zaujati touto bezduchou konverzací, jediný, kdo se moc nezapojoval byl však kupodivu Justin. Čas od času nenápadně zašilhal směrem k Daisy s Claire, ale nechtěl, aby si toho někdo všiml. Daisy to však neuteklo. Byla zvyklá pozorovat. Většina lidí jen mluví, mluví a mluví a nezajímá je, co se děje kolem. Nedívají se a přehlíží spoustu důležitých věcí. Oproti tomu Daisy, tichá a uzavřená, spíše poslouchala a dívala se.
"Jak dopadlo rande se Sophií?" zeptal se kluk s blond vlasy, co seděl hned vedle Daisy. Všichni náhle ztichli a napjatě čekali na odpověď.
Justin zvednul oči od svých hranolek a udělal neurčité gesto doplněné pokrčením ramen.
V tu chvíli se opět navrátil davový šup. Každý na to reagoval různě. "Paule, dlužíš mi pade" řekla černovláska směrem k tomu klukovi, co se ptal na jistou Sophii, a zvedla se k odchodu od stolu.
Lidé se začali postupně rozcházet, jen Claire s Daisy, které začaly obědvat až podstatně déle, a Justin ještě neměli stále dojezeno.
Daisy si odkašlala doufaje, že to přiměje Justina ke spolupráci, ale nic se nestalo. Justin se dál věnoval svým hranolkám. Jak jinak. Daisy to s kluky neuměla a věděla to moc dobře. Přesto se nyní pokusila o nějaký ten kontakt. Bez úspěchu, takže se začala sama sebe ptát, proč jednou nemůže být jako ostatní.
"Uhm..." zkusila to znovu, ale opět nic. Justin, evidetně záměrně odmítal spolupracovat, což Daisy neskutečně zamrzelo, vzhledem k tomu, že si začala říkat, že ho možná zaujala, když se na ní a Calire párkrát podíval.
Obě dojedly, zatímco Justin se stále nimral ve svém obědě. Daisy už to vzdala, takže se jen beze slov zvedla a vzala si svůj tác. Claire byla pár kroků napřed, takže vykročila, aby ji dohnala.
Už teď věděla, že měla začít mluvit. Ne jen odkašlávat a dětinsky mručet, aby na sebe upozornila. Tak to bylo vždycky. Neměla zkrátka dostatek odvahy. Zbabělec. To slovo se jí honilo hlavou pokaždé, když něco neudělala jen kvůli přehnaným obavám.
"Takhle ale ne..." řekla si pro sebe a zavrtěla hlavou. Otočila se zase zpátky ke stolu, o který se i s tácem opřela. Přímo před Justinův výhled.
"Teď už mi budeš věnovat pozornost?" zeptala se s klidem a Justin překvapeně zvedl hlavu. Na tohle rozhodně zvyklý nebyl. Sice ho na první pohled Daisy zaujala, ale chovala se stejně hloupě jako všechny ostatní. Byla to taková ustrašená princezna, co čeká na svého prince. On byl vždycky za hrdinu, i když se nakonec zachoval jako nejspostější záporák. A už ho to unavovalo. Už nechtěl být za toho rytíře, co vyvede ony princezničky z omylu.
Justin se trochu obával, co se bude dít. Daisy se tvářila přísně, rty měla tak pevně semknuté, že z nich byla jen úzká rudá čára. Pak se však pousmála a podívala se mu do očí. "Líbíš se mi" prohlásila a s mrknutím opět odešla.
