Pán času

Ztracen

Cítila jsem jak se máma vedle mě třese.,, Co se děje mami?" Zeptala jsem se. ,, Už se nemůžu dočkat, až uvidím Thomase."Odpověděla máma. Čekali jsme na tátu, až přijde z práce. Když přišel, máma ho objala. „Co se děje Mandy?" Zeptal se táta. „Nemohla jsem se tě dočkat." Odpověděla máma. A já jenom obrátila oči v sloup. „Mohli by jsme už vyrazit za Thomasem?" Zeptala jsem se. „Samozřejmě." Odpověděli. Máma chytla tátu pevně za ruku. V kuchyni jsem viděla zelené jablko,a tak jsem si ho vzala na cestu. Když jsme přišli k věštkyni, nějakou dobu jsme čekali, než nás pozve dál. Když jsme konečně chtěli vejít, proběhli před námi chlapci a podrazili mámě nohu a ona upadla na zem. „Mám to zlomené, ale budeme se s tím trápit, až po tomto věštění." Řekla máma. Konečně jsme vstoupili dovnitř,věštkyně nás hezky uvítala. „Těší mě, jmenuji se Nick." Řekl táta. „Také mě těší." Řekla věštkyně. Posadili jsme se, vyvolávání Thomase začalo, ale Thomas se neukázal. Zanechal na zdi jasný vzkaz. Bylo tam napsáno: „Ztratil jsem se v Době ledové. Je tu plno mamutů, je mi zima. Přidal jsem se k jedné tlupě neandrtálců. Jsem odlišný." Všichni měli plno otázek, kdy se vrátí?, uvidíme ho ještě?,... ale nikdo neměl na tyto otázky odpověď. Byli jsme moc zklamáni, že jsme neviděli Thomase.Paní věštkyně, už musíme jít na pohotovost, asi jsem si zlomila nohu. „Jupí!" vykřikl Spongebob,když vedle v místnosti byla zapnutá televize. Máma si myslela, že se jí posmívá věštkyně. Zatím co se Spongebob vlnil do rytmu hudby. „Dost o Spongebobovi, musíme na pohotovost." Řekl táta a mrkl okem. A tak jsme tedy jeli na pohotovost. Mámu odvezli na rentgen, a my jsme šli s ní. „Nebojte se." Řekl pan doktor. Čekali jsme za dveřmi, a vím jen to, že máma má tu nohu zlomenou.